Cestovatelka Andrea Kaucká se se svým partnerem již 9 let pohybuje na africkém kontinentu, poslední 3 roky zejména v Súdánu. O svých expedicích píše na svém webu divokaafrika.cz. V první části našeho rozhovoru jsme si povídali o lásce k Africe, rozdílech mezi jednotlivými zeměmi, kouzlu Súdánu a tamní bezpečnostní situaci.
Co prvního Vás napadne, když se řekne Afrika?
Když se řekne Afrika, naskočí mi husí kůže, ale taková ta příjemná. Vybaví se mi všechny vůně, barvy a zvuky, obličeje, kroje a tvary. A podle nálady se v myšlenkách vrátím na různá místa, ať už k plápolajícímu ohni, jehož praskající zvuk je doprovázen někdy až strašidelným orchestrem afrického buše. Nebo oběd v místním takeaway spolu se všemi černochy, jejichž pohledy se ubírají právě na ty dva bělochy místo do jejich talíře. Barevný trh se štěbetavými Afričankami. Smečka lvů požírající pakoně či hrocha a mnoho dalších momentů a míst. Afrika je nádherná, rozmanitá a neodolatelná. Je jako žena – roztomilá, krásná, okouzlující, usměvavá, atraktivní, ale také nepředvídatelná, drsná, krutá a náročná.
Kolik cest jste do Afriky již podnikli a kolik jste tam dohromady strávili času?
Letošní lednová cesta byla osmou návštěvou. Poprvé jsme na černý kontinent skočili v roce 2008 a to rovnou na dlouhou cestu napříč, kdy jsme z Karlovarska přes Tunis, Libyi, Egypt, Súdán a dále po východním pobřeží jeli do Kapského města a až na Střelkový mys. Tato expedice nám také byla osudnou, zrodila se velká láska k Africe a my už v severní Africe věděli, že se sem další rok opět vrátíme. S naší poslední cestou do Súdánu jsme v Africe strávili dva a půl roku.
Procestovali jste řadu afrických zemí. Kterou zemi jste si vedle Súdánu oblíbila nejvíce a proč?
Ze zemí, které jsme procestovali a poznali, byla spolu se Súdánem Zimbabwe top zeměmi, hned vedle nich Botswana, Keňa a Namibie. O Zimbabwe se u nás moc nemluví, a pokud ano, tak ne v superlativech (pozn. red. výjimkou je například náš rozhovor s Marií Imbrovou). Ale již po vjezdu do země jsme se setkávali s nádhernými, přátelskými lidmi. Zajímavou krajinou, která se od okolních zemí odlišuje, a zajímavostmi, které stojí za návštěvu. Překvapila nás skutečná Zimbabwe! Nemluvím zde o politice, to by bylo na dlouhé povídání a byla by k tomu potřeba opravdu zasvěcená nestranná osoba.
Keňa je takový mix všeho, co by si člověk ve spojení s Afrikou představil… savana, polopoušť, „deštný prales“, vysoké hory, bílé pláže s kokosovými palmami, čajové a kávové plantáže, migrace zvěře, tradičně oblečené kmeny, trhy a spousty dalších zajímavostí. Je to taková ikona Afriky.
A Botswana? Pouštní země se solnými pánvemi, obrovskými baobaby, divokými národními parky, spousty divoké zvěře, jedinečná delta ústící do vnitrozemí, a nízká populace.
Každá země má své kouzlo, jedna větší, jedna menší, některá se stává neodolatelnou.
A kterou zemi máte naopak ráda nejméně?
Z těch méně oblíbených je to například Etiopie. Krajinou a poklady je to země atraktivní, dokonce i po etnografické stránce, ale individuální cestování komplikovala extrémně vysoká populace a žebrání. Země je plná lidí, není volného místa k odpočinku a neustálé žebrání cestování znepříjemňuje. Bohužel v Etiopii jsme měli více žebráků než na celé cestě Afrikou dohromady. Navíc jich mnoho bylo agresivních. Na nataženou ruku nereagujeme, prostě nedáváme ani sladkosti ani peníze. Ovšem to se místním, především dětem a mladým lidem, nelíbilo, házeli kameny, klacky, plivali na auto. Jednou jsme dokonce za držákem kanystrů našli i učebnici. Školák musel být asi hodně naštvaný, když po nás hodil i školní učebnicí. Lidé jsou to nejdůležitější, co činí cestu po zemi krásnou nebo naopak otravnou.
Co vás nejvíce překvapilo, když jste v roce poprvé přijeli do Súdánu?
Že Súdán je jiný, než co se o něm píše a jak ho prezentují média. Nesmím opomenout zajímavosti, které tak jako i my, by nikdo v této zemi zahalené do závoje fanatismu, terorismu a krveprolití, nehledal. No řekněte, nebyl byste překvapen, kdyby se před Vámi z ničeho nic objevila skupina pyramid?
Již první setkání se Súdánci bylo velmi pozitivní, naprosto odlišné od toho, které jsme očekávali. Pracovníci súdánské ambasády byli vstřícnější a nápomocnější než konzul naší (přesněji) mojí země. Na súdánské ambasádě v Káhiře nás hostili kávou a víza vydali téměř na počkání, i když jsme neměli kompletní dokumenty. Kompletní nebyly proto, že český konzul odmítl vydat potvrzení, které ambasáda každé evropské země vydává bez čekání každému, kdo žádá o víza do Súdánu. Na české ambasádě v Káhiře nás hostili arogancí a ignorací.
A i další následná setkání s místními byla fantastická. Lidé byli velice vstřícní, přátelští a netajili radost z každého návštěvníka, kterého potkali.
Co Vás na Súdánu tak okouzlilo, že jste se tam rozhodli vracet?
Lidé, krajina a především neposkvrněnost cestovním ruchem. Možná tomu napomohla i ta špatná pověst a předsudky, se kterými do země vjíždíte, a najednou zjistíte, že je to úplně jinak, že je hodně vzdálená od reality a vy se cítíte fajn, úsměv na tváři vás neopustí, protože nepotkáváte nabroušené Súdánce s dlouhým vousem, turbanem na hlavě a děsně zpocené, protože jim něco na břiše odtikává. Potkáváte fajn lidi.
Súdán není rájem na zemi. Kdyby byl, lidé by nežili v bídě a na spoustě míst ve strachu, nevládla by jim bestiální vláda, která má na svém kontě rozsáhlou genocidu v Jižním Kordofanu, Dárfúru a na jiných místech země. Ale je to země, která Vás dostane. I přes všechny strasti a těžké chvíle mají místní na tváři úsměv, který je doprovázen milým přivítáním a následnou pozvánkou minimálně na Jebanah nebo Chai, ne-li na dobrou snídani. Chtějí s vámi trávit čas, ne aby z Vás vytáhli nějaké dolary, ale jen tak, protože jim je s vámi fajn. Chtějí si povídat, ale také slyšet, že si nemyslíte o jejich zemi to, čím tuto zemi a lidi v ní zabíjí média.
Na většině území panuje napjatá situace. Které části Súdánu považujete za bezpečné a nebála byste se je doporučit ostatním?
Mluvit o horkých oblastech v Súdánu je jako hovořit o horkých oblastech tady u nás. Na Ukrajině umírají lidé a my chodíme do práce, trávíme pokojný volný čas třeba na horách a je tu klid. Stejné to je i dole. V Dárfúru, Kordofanu a Blue Nile umírají lidé a o pár stovek kilometrů dále o ničem nikdo neví. Letos jsme byli v Severním Kordofanu v El Obeid jen 300 km od místa, kde jsou pravidelně bombardované vesnice a zabíjení domorodci. V Kadúglí lidé žijí v jeskyních a v El Obeid si užívají nákupy na trhu, posezení u kávové lady a dokonce i národní fotbalový match.
Bezproblémová je většina země, Nubia, pobřeží Rudého moře, střed, ale i jihovýchod, Damazin, Kordofan, Senar atd. Pro cestování po Súdánu je potřeba cestovní povolení, které vydává ministerstvo cestovního ruchu, a tam vám oblasti nepokojů vyškrtají ze seznamu a nepustí vás tam. A i kdybyste se o vybočení z cesty pokusili, tak první z policejních kontrol, které jsou na silnicích permanentně, vás zastaví. V lepším případě vrátí zpět, v tom horším zadrží. Navíc je vhodné, někdy i povinné se nahlásit na tzv. National security, a ty potvrdí nebo upřesní, kam je možné jet či nikoliv. Je pravdou, že taková byrokracie a „bezpečnost“ obtěžuje a zdržuje, ale věřte, někdy se to vyplatí. Naopak se nevyplatí si hrát na hrdinu nebo ignoranta, může to skončit nepříjemnostmi.
Zažili jste Vy osobně nějaký problém s bezpečností?
Pokud tím myslíte, zdali naše bezpečnost byla ohrožena, tak ne. Letos se nám stal menší, no nyní se tomu i zasměji a ohodnotím to jako „menší“ incident. Zde šlo naopak o přemíru plnění práce bezpečnostních složek a absolutní neznalost smyslu cestovního ruchu. Na místě nám do smíchu však vůbec nebylo. Nebyli jsme ohrožení na životě, jen na svobodě. Celá léta jsem si plánovala, že se jednou podívám podél pobřeží na sever, směr k trojúhelníku území, o který se mnoho let Súdán s Egyptem dohadují.
Letos jsme konečně měli čas, protože jsme se několik dnů pohybovali na pobřeží a potápěli v Rudém moři. Vyjeli jsme směr Dongonab. V Mohamed Qol nás na policejním check pointu zadržela místní hlídka, sebrala nám fotoaparáty, kamery a nechala si ukázat jednotlivé fotografie, některé museli být vymazány. Užili jsme si několik hodin opravdového napětí, neboť jsme nevěděli, co se bude dít. Byli jsme daleko od civilizace a všichni činitelé nebyli vůbec přátelští, spíše naopak. Nakonec nás pod dozorem několika policistů eskortovali 150km na úřad státní bezpečnosti v Port Súdánu, kde nás díky pomoci našich známých propustili.
Kde nejsou obeznámeni s cestovním ruchem a objeví se tam běloši, okamžitě je mají za špióny. Měli jsme štěstí, jedné partě Francouzů se to nepovedlo a týden ochutnávali hořkost súdánského vězení.
pokračování příště…
Diskuse u článku