​„Turci milují chození na návštěvy,“ aneb rozhovor o životě v Turecku

0
2628
Helena Levant s manželem

Přinášíme první část rozhovoru s Češkou Helenou Levant, která již osm let žije v Turecku. Povídali jsme si s ní mimo jiné o jejím přijetí v cizí zemi, místní kuchyni, zvycích a Turecké povaze.

Kdy jste se rozhodla přestěhovat do Turecka a z jakého důvodu?

Do Turecka jsem se přestěhovala za svým manželem. Seznámili jsme se přes internet, kde jsem hledala někoho na konverzaci v angličtině. Náhoda? Nebo osud? 😀

Angličtinou měl hroznou, ale našli jsme společná témata. Když jsem v něm poznala výborného člověka, pozvala jsem ho do Evropy a společně jsme procestovali Maďarsko, Česko, Slovensko, Německo atd. Všude se mu líbilo, ale říkal, že by si na Evropu nezvykl.

Potom jsem začala já jezdit na návštěvy za ním do Turecka, které jsem si okamžitě oblíbila. Stejně to bylo i s manželovou rodinou – výborní, inteligentní lidé, mezi kterými mi bylo dobře. Po dvouletém létání sem a tam jsme se nakonec rozhodli, že životy spojíme. Koneckonců letenky také nejsou zrovna nejlevnější a rodina rovněž dost naléhala, že už nám není dvacet, takže je zbytečné natahovat čas. Tak jsme se vzali a nyní už osm let žiji v Turecku.

To je velmi zajímavý příběh. Jaké bylo vaše přijetí v rodině manžela?

Ano, náš příběh začal zajímavě a zrovna tak zajímavě pokračuje. Manželova rodina mě přijala poprvé tak trochu s nedůvěrou – první evropská žena v rodině. Ale po pár mých návštěvách v Turecku a poté, co jsem i já manžela představila své rodině, začali trochu pookřávat. Rodina je pro Turky velmi důležitý svazek!

Nyní jsem jejich gelin – nevěsta. Váží si mě, mají mě rádi a jsou stále tak přívětiví jako zpočátku. Ba co víc, nedají na mě dopustit. Manželovi stále kladou na srdce „Jak budeš Heleně dělat jakékoli problémy, tak o ni se postaráme, ale tebe se zřekneme“, což je v turecké rodině dost silné slovo.

A jak se k vám chovají ostatní místní lidé? Berou vás jako běžnou tureckou ženu a nebo naopak spíše jako cizinku?

turecký důmMístní lidé mě zprvu okukovali jako nějakého exota. Zpočátku mi nedůvěřovali, protože do Turecka se hrnou například Ukrajinky, Rusky či Bulharky s nadějí svatby s nějakým tureckým boháčem. Takže jsem si jistá, že i mě část lidí považovala za podobnou „zlatokopku“. Musela jsem samozřejmě dokázat, že jsou na omylu, což mi ale nedělalo žádný problém. Jsem člověk, který si beze slova vyhrne rukávy a dá se do práce.

Po čase mě místní začali obdivovat a to trvá dodnes. Uznávají mě jako velmi pracovitou, zásadovou ženu. Důvěřují mi a snaží se mi různými způsoby pomáhat. Mám mezi nimi již docela dost přátel.

Najdou se sice i tací, kteří ve mně stále vidí cizinku, ale většina známých mi říká, že jsem už jako Turkyně 😀 Nejvíc mi to říká můj manžel. Naučila jsem se i vařit turecká jídla. Oblast, kde žiji, je známá svým výborným jogurtem a manžel mi stále říkal: „Budeš se muset naučit dělat domácí jogurt, jinak nebudeš pravá ženská z naší oblasti.“ Dnes jsem se kromě jogurtu naučila skoro všechno, co zdejší ženy dělají. Takže už sem patřím plnou měrou.

Pokud jde obecně o vzájemné postavení mužů a žen v Turecku. Liší se to nějak výrazně oproti poměrům v ČR?

V mém okolí moc ne. Ba naopak znám spoustu rodin, kde žena je mužem. Asi jako v mém případě. U nás doma jsem to já, kdo zastává všechny funkce od finančního ministra až po ministra veškerých záležitostí 🙂 Manžel se docela hladce podřídil. Ale existují zde i rodiny, kde žena nemůže mít hlavní slovo. To vše závisí na inteligenci a vzdělanosti konkrétního člověka. Já měla velké štěstí, můj manžel a vlastně celá jeho rodina jsou vysoce vzdělaní lidé. Ale mám i spoustu sousedů, kteří jsou venkované a i u nich jsou manželé v pohodě. Většinou o všem rozhodují oba dva. Tím chci říci, že v mém okolí neznám utlačovanou ženu. Ale nepochybují, že takové existují. Ale to je hlavně o konkrétních lidech, nikoli o kultuře.

Pokud jde o pracoviště, tak i ženy zde pracují na vedoucích místech a nejsou nijak odlišeny od mužů. Tohle odlišování mezi tureckými Turky není nijak běžné. Spíše bych řekla, že je u Kurdů, tam jsou ženy víceméně podřadnější.

Obecně je v rodině samozřejmě muž hlavní osoba, protože zde stále ještě funguje systém, že spousta žen nepracuje – nemusí, protože manžel je povinný postarat se o rodinu. Ženy ale přeci jen mají své slovo a muži na ně dají. V normálních spořádaných rodinách si manželé svých manželek opravdu velice váží, protože zde ženy vlastně „drží“ celou rodinu ve svých rukách. Manžel je zdroj financí, ale ostatní řízení rodiny má v rukou žena-manželka-matka. A matky zde mají obrovský význam.

Pokud se vrátíme k turecké kuchyni. Jak byste ji charakterizovala?

Já osobně jsem si si na tureckou kuchyni dost těžko zvykala. Dodnes mi chybí vepřo-knedlo-zelo a podobně 🙂 Ale dnes už nemám problémy.

hroznové vínoV Turecku rozhodně vedou zeleninová jídla, ale též maso, například hovězí, skopové nebo drůbež. Ryby také ve velkém zpestřují tureckou kuchyni.

Každá turecká oblast má svou specialitu. Například v Karadeniz (Černomoří) rozhodně vedou ryby, na východě Turecka spíše masová jídla a u nás, protože patříme mezi horkou oblast, jsou většinou lehká zeleninová jídla.

Kromě jídla, na které věci jste si musela dlouho zvykat či jste si doteď ještě nezvykla?

Na co si v životě nezvyknu je silniční doprava. Pravidla se nedodržují, ba mám dokonce podezření, že je zdejší řidiči ani neznají, a nechápu, jak vůbec mohli dostat řidičák. Hrůza! Od doby, co jsem tu, jsem se řízení vzdala. Prostě si netroufnu.

Potom je zajímavá věc, že když cestujete dálkovým autobusem, kde si člověk kupuje jízdenku předem, tak jsou jízdenky prodávané tím způsobem, že k samotně cestující ženě posadí opět pouze ženu. Nikdy ne muže! Kdyby to nevyšlo do počtu, zůstane vedle ženy nebo muže prázdná sedačka. Vedle ženy prostě neposadí žádného cizího muže a naopak. Už jsem si na to zvykla a přijala.

Dále Turci strašně rádi chodí na návštěvy a zrovna tak rádi je zvou k sobě. To mi dělá potíže, protože neustále bojuji s nedostatkem času. Místo toho se musím pravidelně podřizovat návštěvám. Jsou to třeba jen návštěvy na čaj, který je nejoblíbenějším nápojem v Turecku, jenomže i takovéto čajování se zde sakra protahuje. Pro mě někdy do nekonečna 😀

Potom jsem si dost těžko zvykala na to, že když k nám přijde návštěva, tak neexistuje aby jen tak seděla a já kolem nich lítala. Protože dost často přichází návštěva neohlášeně a musí se něco rychle dát na stůl, tak se všechny ženské nahrnou do kuchyně a společně něco v minimálním čase připraví. To, aby se mi rota ženských promenádovala v kuchyni, mě zpočátku šokovalo, ale dnes jsem si již zvykla.

Dokonce v tom vidím i výhody. Nemusím lítat kolem návštěvy, ony mi pomáhají a po jídle už každá ženská ví, čeho se chytit. Jedna sbírá se stolu, druhá to nosí do kuchyně, třetí už stojí u dřezu a umývá, čtvrtá už opět staví na čaj. Tady se skoro všechny situace prožívají tak řečeno společně.

S návštěvami souvisí i zvyk, že ženy si většinou sesednou do jedné skupinky a muži do druhé. To mi zpočátku také vadilo, chtěla jsem sedět vedle svého manžela. Ale poté, když ho pohltila mužská společnost, poddala jsem se těm ženským. Když jsem ještě neuměla turecky, bylo to dost problémové, ale dnes už běžně používám turečtinu, takže je to v pohodě. Máme svá ženská témata a chlapi si zase probírají ta svá.

Které další místní zvyky vás učarovaly?

Líbí se mi ještě ten zvyk, že děti svým rodičům nebo prarodičům vždy políbí ruku, kterou si pak přiloží k čelu. Je to takové krásné uctívání svých starších. Potom se mi ještě líbí zvyk, že partner si nikdy ve společnosti nestěžuje na svou polovičku. Doma mi manžel může něco vyčíst nebo může být s něčím nespokojený, ale ve společnosti jsem já ta nejlepší a to samé naopak.

Lidé se celkově snaží být velice milí a dávají najevo úctu jeden k druhému. Sprostě se nemluví. Dost hrubé slovo je třeba „Osle!“. Například, jak je v ČR zvykem říkat za každým slovem „vole“, to je bomba. Takovým způsobem se zde nemluví 🙂

Mohla byste nějak zobecnit tureckou povahu? V čem se liší od té české?

Zcela jednoduše zobecním a začnu negativně. Turci všechno okamžitě zařídí, vyřídí, udělají, vyrobí, ale všechno jen takzvaně „na heslo“. To se týká zejména řemeslníků. Potom se na Turky musí dávat pozor, protože jsou tak trochu lemplové. Na všechno mají čas. Nebo když mám obavy, že se něco zkazí, tak odpoví „bir şey olamz“ – „Nic se nestane“. Na tu odpověď mám doslova alergii. Jsem zásadový a systematický člověk a jakmile něco nejde podle zásady a systému, jsem vytočená. Taky mě rozčiluje, když někomu něco půjčím, tak to vrátí, až když si vzpomene na to, že jsem mu něco půjčila, a to někdy trvá hodně dlouho…

Teď naopak něco pozitivního. Rodina nikdy nenechá své dítě bez pomoci. I když mu je třeba už 30 let a nemá práci, rodina ho živí a nikdy ho neopustí. Maximálně ho podporuje.

Turci obecně nenechají jeden druhého bez pomoci, i když je to třeba o půlnoci. Čím víc jste v tísni, tím víc jsou ochotni vám pomoci. Ať už je to s čímkoli.

Dávají též velký pozor na to, aby druhého neranili ani slovem. Já jsem dosti prostořeká, takže mám s tímto problémy. Manžel mě neustále upozorňuje, abych neříkala svůj názor ostře, protože bych dotyčného mohla ranit slovem. Obecně k sobě mají zdejší lidé určitou úctu, kterou neustále dávají najevo.

Ale běda, když se něco semele a dojde k ostrému konfliktu. To potom v hodně případech teče krev. Proto asi to neustálé sebeovládání. Turci jsou vznětliví a jsou si toho vědomi. Takže se vlastně udržují na uzdě. Dokáží se maximálně obětovat pro druhé, ale jakmile je klamete, není vám nikdy odpuštěno.

Pokračování rozhovoru příště…

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here