Když jsem odmaturoval, vyrazil jsem na měsíc do Kanady za strýčkem na návštěvu. Od té doby jsem každé prázdniny vyrazil minimálně na měsíc (výjimkou je tento výlet) do anglicky mluvící země. Busking je ve zkratce pouliční umění. Vyrazili jsme s kamarádem do Anglie se svými trombony a trochu jiným plánem, než byla realita. Tam jsme se pak prostě postavili na ulici a hráli.

Základní informace

• Autor: Jakub Mikunda
• Země: Anglie
• Město: Bath
• Typ pobytu: přivýdělek
• Místo: ulice města
• Typ práce: busking
• Jazyk: angličtina
• Délka pobytu: týden a něco v srpnu 2010

Úvod do příběhu

Začátek nebyl úplně příjemný, protože jsem byl domluvený s někým jiným, kdo se na to ani ne týden před plánovaným odjezdem tak trochu vykašlal. Tudíž jsem oslovil jiného kamaráda, oproti původnímu datu jsme vyrazili asi o dva týdny později a nakonec jsme se z různých důvodů museli o zhruba týden dříve vrátit zpět do ČR, takže z plánovaného měsíce hraní bohužel byl jen jeden týden. Našel jsem pravidla buskingu (která na rozdíl od měnících se pravidel v Praze dávají v Anglii smysl) v různých městech, informace o povoleních (která ve většině měst nebyla potřeba) a mohli jsme vyrazit.

Doprava

S mým panickým strachem z letadel jsme prostě neletěli. Jeli jsme autobusem do Londýna. Vzhledem k tomu, že to byl můj první výlet do Anglie, bylo opravdu zvláštní jet po výjezdu z tunelu mezi Francií a Anglií najednou na levé straně vozovky. Cesta trvala dobrých 16 nebo 17 hodin. Ale byli jsme občerstveni kávou, novinami, studenými nápoji, prostě paráda.

Původní plán byl jet stopem z Londýna přes několik měst, kde bychom hráli a pak zpátky do Londýna. Teoreticky si to člověk představuje hezky. Praxe je pak jiná. Nejenže se nám výlet z původního měsíce zkrátil na týden, tudíž jsme se rozhodli, že pojedeme jen do Bath, protože to bylo evidentně město buskingu (a opravdu je dodnes). Především jsme však byli dva chlapi, pořádně zarostlí (já měl navíc dlouhé vlasy), každý s velkou krosnou a futrálem s trombonem, bez zkušeností se stopováním, holt to bylo náročné. Nakonec jsme jeli přes noc až do Bath autobusem za 30 liber (jednosměrná jízdenka), což byly moje úplně poslední peníze, které jsem měl s sebou.

Ubytování a mzda

Ubytování jsme řešili stanem. Kromě zpáteční autobusové jízdenky do Londýna jsme neměli zajištěno nic, o to větší dobrodružství a nezapomenutelné zážitky to byly. Spali jsme na kraji města kousek od silnice skryti v křovinách. Vzhledem k tomu, že v Anglii se žádní komunisti nekonali, státní pozemky tam téměř nejsou. V podstatě je to tak, že pokud je půda úrodná, je téměř stoprocentně soukromníka. My stanovali sice na neoplocené půdě a skryti v křoví, když mi však o rok později řekl známý v Anglii (Brit), že nás mohl klidně někdo zastřelit, protože tam prostě všechno patří někomu, trochu mne zamrazilo a byl jsem rád, že jsme o tom tehdy nevěděli.

První dvě noci jsme nerozbalili stan, protože se nám nechtělo a obloha vypadalo přeci jen docela hezky. Inu, Anglie opravdu je na ostrovech a opravdu se tam během dne a noci vystřídají všechna roční období. Když vás pak ve tři ráno vzbudí totalné promočený spacák, proklínáte sami sebe, že jste byli tak líní a ten stan jste opravdu nerozbalili.

Mzda… Velmi proměnlivá vzhledem k náplni naší práce. Když jedete hrát na ulici, tak nejedete za penězmi. Dá se vydělat slušně, ale může být ošklivo a to prostě nehrajete, protože nemáte pro koho. Vaše mzda za busking záleží na mnoha faktorech. Na tom, jak jste originální oproti ostatním buskerům ve městě, na tom, jak jste dobří, na tom, jaké je počasí a především na tom, jak jste zábavní nebo atraktivní. Můžu však říci, že za ten týden jsme oba byli na nule, tedy vrátilo se nám to, co jsme do toho dali. Pokud bychom tam tedy byli měsíc, dokážu si představit, že bychom dovezli nějaké ušetřené peníze domů.

Busking

Busking je to nejlepší, co může jakéhokoli umělce, zvláště pak hudebníka, potkat. Hlavní rozdíl mezi hraním profesionálním a buskingem je v tom, že (z mého pohledu muzikanta) pokud hrajete koncert, tak lidé nejdřív zaplatí a teprve potom vás poslouchají, tudíž nakonec litují peněz, které do toho dali, nebo si řeknou, že to za to stálo, kdežto při buskingu si vás lidé nejdříve poslechnou a teprve potom vám dají peníze za to, že se jim líbíte. Pokud se jim nelíbíte, proč by vám měli dávat peníze. Všichni muzikanti by si tuhle zkušenost měli zažít. Nejenže zjistíte, že opravdu nemůžete v hraní chybovat, ale navíc vás to hudebně neskutečně zocelí, překonáte ohromnou trému a zjistíte, jak na tom opravdu jste, protože právě tady více než kdekoli jinde vám váš výdělek řekne, jak dobří opravdu jste.

Samozřejmě to není jen o hraní. V Bath eistuje pravidlo, že musíte vyměnit místo, kde vystupujete, po hodině hraní. Musíte se tudíž domluvit s ostatními buskery, jestli vám to místo nepohlídají, až skončí. Musíte si hlídat i místa, kde se hrát nesmí, hlídat čas a sledovat, jak dlouho hrají ostatní, aby vám někdo místo nezabral. Někdy se totiž může stát, že jsou všechna dobrá místa zabraná čerstvě a vy třeba hodinu čekáte, než můžete vystupovat. Vzhledem k tomu, že v Bath je především jedna ulice maximálně vytížená lidmi, těch míst na vystupování je opravdu omezený počet.

Do toho musíte hlídat, jestli náhodou nejste před výlohou, jednou na nás dokonce přišel policajt, který byl však velmi rozumný a prostě nám jen řekl, že před touhle výlohou hrát nesmíme, protože si to majitel nepřeje. Musíte být samozřejmě i ohleduplní k ostatním buskerům, abyste jejich vystoupení nerušili. I na to je pravidlo, že musíte hrát nejméně 50 metrů od jiného vystupujícího.

Volno

Volno jsme moc neměli. Přeci jen jsme vydělávali na cestu zpět do Londýna (kterou jsme jeli vlakem). Na druhou stranu jsme mohli mít volno podle vlastního uvážení. Šli jsme tedy jeden den pěšky do blízkého Bristolu a zpět vlakem. První den jsme však měli takovou trému začít prostě hrát, že jsme měli volno prakticky celý den, který jsme využili na větší sehranost a domluvu několika pecek, které jsme celý týden hráli.

Život v Anglii

O životě v Anglii bych opravdu nerad psal. I když jsem od té doby byl v Anglii několikrát na měsíc, rozhodně se neodvažuji hodnotit, nebo shrnovat život v Anglii. Během našeho pobytu jsme však potkali několik velmi výjimečných muzikantů. Všichni byli velmi vstřícní, téměř všichni byli z Británie.

Kromě toho jsme se však naučili vnímat různé druhy turistů. Bath je lázeňské město, takže zde potkáte samozřejmě spoustu starších lidí a když jim zahrajete písničky z jejich mladých let jako Glenna Millera nebo Franka Sinatru, usmějí se, přispějí vám a celkově jsou docela milí. Kromě lázeňství je však Bath historie sama, takže zde potkáte spoustu turistů z asijských zemí jako všude a ti zásadně fotí. S vámi, bez vás, vaše nástroje, vaše futrály… Neřekl bych, že bychom potkávali spoustu místních, ale těžko se to odhaduje.

Ohledně buskerů je to naprosto skvělé. Všichni jsou vstřícní, milí, velmi přátelští, komunikativní, dají vám tipy, kde se dá opravdu dobře vydělat. Kromě toho to jsou často opravdu zajímaví lidé a skvělí muzikanti. Potkali jsme kluka, co hral na didgeridoo, u toho bubnoval na bubínek a navíc děkoval při každém „přihození do čepice“. Krásné na tom bylo, že ti místní buskeři, kteří byli z Bath a okolí se docela znali a opravdu dá se říct, drželi spolu a mezi sebe vás přijali téměř okamžitě.

Turistické tipy

Jak jsem psal výše, Bath je historie sama. Kamkoliv v Bath půjdete, uvidíte parádní architekturu a může se jednat o opravdovou historickou památku nebo o McDonald’s. Všechny domy jsou zde do jednoho stylu z jednoho konce města na druhý a vrchol je samozřejmě samotné centrum. Pokud máte rádi historii a architekturu, v Bath se vám bude líbit všude. Z těch nejznámějších památek však stojí za to navštívit Royal Crescent na kopci a samozřejmě římské lázně v centru města, případně pak muzeum Jane Austen, která se tady narodila.

Kulturní šok – přátelství!

O tom jsem ale už psal výše. Pro člověka z České republiky je až neuvěřitelné, že lidé opravdu mohou být hodní a tak přátelští. Nejenže vás zdraví jen tak úplně cizí lidi, které potkáváte, ale navíc se s vámi klidně začnou zničehonic bavit a ptát se odkud jste apod. Je to skoro jako na Moravě, akorát ve větším množství. Několikrát se nám i stalo, že za námi přišel týpek, dal se s náma do řeči a nabídnul nám, jestli nechceme hrát u něj v bandu. Když jsme mu řekli, že jsme z jiné země, vypadal očividně smutně.

5 nezapomenutelných zážitků

1. Samotný busking, protože to je zkušenost jako žádná jiná, kterou máte na celý život
2. Ostatní buskeři, kteří si mne pamatovali i rok poté
3. Vlak zpět do Londýna, kde v jednom vagónu dávali filmy na televizi jako v autobuse
4. Týpek, co nám dal desetilibrovku
5. Asi tři lidi, kteří nám nabídli hraní

Přínos pobytu

Celý busking je neskutečná zkušenost. Nejenže jsme za ten týden neskutečně zpevnili snad všechny obličejové svaly, především jsme pak odbourali spoustu trémy. V neposlední řadě jsme samozřejmě aspoň trošičku zdokonalili angličtinu (i když to už si nepamatuju tak dobře, přeci jen už to pár let je).