Jak jsem plela a přemýšlela v „koncentráku“

0
334
Jak jsem plela a přemýšlela v „koncentráku“

Kouzlu zahradničení jsem nikdy nepropadla. Zahrádkářskou vášní jsem vzplanula jen jednou, a to velmi nakrátko, když jsem jako malá sledovala nové díly Arabely, ve kterých strýček Pompo ze země vytahoval všechno možné – od vařečky až po dvojníka Rumburaka. Jakmile jsem ale se zklamáním zjistila, že takové věci ve skutečnosti vypěstovat nelze, zahradničení pro mě nadobro ztratilo jakýkoli smysl. Vytvořila jsem si vůči němu dokonce jakýsi odpor. O to větším překvapením bylo, když jsem se letos v létě vydala do Německa na workcamp, kde jsem po celé tři týdny nedělala nic jiného než vytrhávala plevel.

Jak jsem plela a přemýšlela v „koncentráku“To, co mě přinutilo přehodnotit mou averzi vůči jakýmkoli zahradnickým pracím, byla „atraktivita“ pracoviště. Tím byl bývalý koncentrační tábor Sachsenhausen, na jehož rozsáhlém prostranství (dnes fungujícím jako památník a muzeum) jsem spolu se svými vrstevníky z celého světa vytrhávala trávu prorůstající kamením, které vyznačuje místa, kde kdysi stávaly baráky vězňů. Je mi jasné, že prázdninový pobyt v bývalém koncentračním táboře rozhodně není lákadlem úplně pro každého a že tento způsob trávení volného času může dokonce leckomu připadat morbidní. To, co mě na tak depresivní místo táhlo, však rozhodně nebyla nějaká senzacechtivost či vyžívání se v lidském utrpení.

Jako studentku historie mě logicky zajímaly především workcampy s historickým zaměřením a možnost strávit tři týdny přímo v místě paměti, jakým Sachsenhausen bezpochyby je, mi přišla jako jedinečná příležitost pro hlubší proniknutí do tématu druhé světové války a holokaustu. Také představa, že své dojmy budu sdílet s lidmi různých národností, kteří mohou mít odlišné náhledy na společnou minulost, mi připadala nesmírně atraktivní. V neposlední řadě mě k dobrovolnické činnosti v Sachsenhausenu přiměly možná až absurdní pochybnosti. V duchu jsem si totiž říkala: „Co když se jednou dočkám doby, kdy bude holokaust zcela zapomenut či vědomě zapomínán?“ Přišlo mi, že pro případ naplnění tohoto katastrofického (a snad velmi nepravděpodobného) scénáře je mou povinností se o této době dozvědět co nejvíc. A to přímo na místě (zlo)činu.

Jak jsem plela a přemýšlela v koncentrákuA tak jsem se letos v srpnu zhruba 30 kilometrů severně od Berlína ocitla na místě, kde byl již v roce 1936 vybudován jeden z prvních koncentračních táborů nacistického Německa. Bez schopnosti „umět vypnout“ a odpoutat se od tíhy minulosti, kterou je Sachsenhausen dodnes zavalen, by tam nebylo možné přežít ani jednu noc (ještě ke všemu jsme byli ubytováni v bývalém domě důstojníka SS). Proto jsem si musela vytvořit zvláštní „přepínací mechanismus“, díky kterému se tamější pobyt nestal jednou velkou noční můrou a díky kterému můžu dokonce říct (i když to bez kontextu zní dost cynicky), že jsem si svůj pobyt v „koncentráku“ užila.

Ne vždycky však bylo možné „vypnout“ jako na povel. Ten smrtí prodchnutý genius loci byl totiž všudypřítomný a mnohdy pronikal do veškeré naší činnosti, včetně té dobrovolnické. Na takovém místě jako je Sachsenhausen může i obyčejné vytrhávání plevele získat zcela nový významový rozměr.

Jak jsem plela a přemýšlela v koncentrákuToho brouka do hlavy mi nasadil Andreas, postarší pracovník zdejšího památníku, který neuměl příliš dobře anglicky. Na začátku našeho první pracovního dne se nám snažil vysvětlit náplň naší práce, a protože nevěděl, jak se anglicky řekne „plevel“, vypomohl si výrazem „bad flowers“. Toto hodnotící označení pro plevel mi utkvělo v hlavě.

Kdybych měla vytrhávat „bad flowers“ na jakémkoli jiném místě, tak by se mi asi v hlavě tak šílený kolotoč asociací neroztočil. Když se ale v pětatřicetistupňovém vedru tři hodiny v kuse přebíráte v kamenech a hledáte „bad flowers“ v místech, kde byli „bad lidé“ vězněni a trýzněni lidmi, kteří sami sebe považovali za nadřazené bytosti a kteří především rozhodovali o tom, kdo je „bad“ a kdo ne, tak se hledání a hlavně nalézání určitých paralel nevyhnete.

Jak jsem plela a přemýšlela v koncentrákuMůže to znít dost absurdně, ale já jsem si při tom pletí připadala, jako kdybych na plevelu, nejčastěji pouhých seschlých stéblech trávy, páchala genocidu. Došlo mi totiž, že způsob, jakým přemýšlíme o plevelu, tedy jako o „méněcenné“, „nežádoucí“ a „záškodnické“ rostlině, kterou je třeba zlikvidovat, je dosti podobný úvahám, které ve výsledku vedly k holokaustu. Obdobně jako tzv. „méněcenná rasa“ je i „plevel“ pouhou lidmi svévolně vytvořenou hodnotící škatulkou, jež zdánlivě poskytuje ospravedlnění pro likvidaci té či ony skupiny rostlin. Stejně jako nacisté ve své ideologii určovali, kdo je hoden života v jejich nové společnosti, tak i člověk na svém záhonu rozhoduje o tom, která z rostlin zůstane a která bude doslova vykořeněna.

Po čase mě ale podobné myšlenky začaly pozvolna opouštět a začala jsem se soustředit čistě jen na provedení zadaného úkolu. A tehdy jsem se na vlastní kůži přesvědčila, opět s paralelou holokaustu na mysli, jak snadné je sklouznout k odlištěnému způsobu uvažování, které realizaci masového vyvražďování výrazně usnadnilo, ne-li vůbec umožnilo.

Jak jsem plela a přemýšlela v koncentrákuČasto jsem se přistihla, jak při monotónním pletí přemýšlím nad tím, jak by se tato činnost dala zrychlit a plošně zefektivnit, například použitím nějakého účinného pesticidu. Někdy mě zase frustrovalo, že se nemůžu dostat až k hlubokým kořenům, a tudíž nemůžu s rostlinným škůdcem skoncovat nadobro. Optimismem mě naopak naplňovaly momenty, kdy jsem o jednotlivých úsecích s pocitem dobře odvedené práce mohla říct, že jsou „plevel-frei“.

Zároveň jsem si všimla, že i ta prvotní děsivá aura naplňující každičký kout rozsáhlého táborového prostranství se s poměrně jednotvárnou každodenností postupně vytrácela. Každý další průchod skrz bránu s nápisem „Arbeit macht frei“ či pohled na tehdejší apelplac na mě už nepůsobil tak silně jako poprvé. Stejně jako většina „banálně zlých“ esesmanů jsem začala být vůči té dávné hrůze imunní.

Přes všechny ty asociace, ze kterých mi i během srpnových třicítek běhal mráz po zádech, jsem se ze Sachsenhausenu vrátila bez jakékoli újmy. Tato nevšední zkušenost mi naopak, i když to možná bude znít jako klišé, mnohé dala. Hrabání v hlíně na místě bývalého koncentračního tábora mi totiž nezajistilo jen hřejivý pocit z toho, že někomu nezištně pomáhám a že se podílím na udržování významného památníku. Tohle „koncentrákové pletí“ mi především poskytlo prostor pro jedinečné a cenné reflexe, které by mi běžná návštěva bývalého koncentračního tábora nikdy nemohla zprostředkovat. A navíc jsem také zjistila, že mě zahradničení vlastně docela baví.

Jak jsem plela a přemýšlela v koncentráku

Autorka

Karolína (21) na FF UK studuje historii a němčinu pro překladatelství a tlumočnictví. Na workcamp do bývalého koncentračního tábora se vydala už loni – tehdy překládala z češtiny do němčiny pro archiv v Ravensbrücku. Karolína ráda běhá, chodí do kina a na výstavy a také ráda poznává evropské metropole.

Původně publikováno na INEX-SDA bloguje.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here