Studium v Keni: Celebritou v ulicích Nairobi (Blog II.)

Po dvou týdnech mého pobytu se opět hlásím z Nairobi. Tentokrát se podíváme na to, jak se postupně asimiluji do kulturního prostředí, kterak na mě reagují místní a také na několik zajímavých míst, které jsem zatím navštívil. Mám toho na srdci mnoho, co bych s vámi rád sdílel, bohužel se mi v posledních dnech nedostávalo dostatek času, ale zkusím se polepšit. Tak přísahám!

0
154
děti na ulici v Nairobi
Ulice v Nairobi

Období obíhání úředníků více či méně pominulo a já konečně začal být trochu svobodnější. Zatímco první dny pobytu jsem se pohyboval většinou po boku mého keňského přítele Wilsona, nyní již město křižuji na vlastní pěst téměř jako místňák. Šílené minibusy matatu se staly mým denním chlebem, neboť taxíky či motorky boda-boda jsou v Nairobi, obzvlášť pro mzungu jako jsem já, velmi drahé. Nutno ale říct, že trasy matatu se velmi často mění a nejednou jsem byl vysazen na trochu jiném místě s tím, že už to dojdu. V minulém blogu jsem také zmiňoval četná upozornění na pohyb po Nairobi v noci, nicméně ani tomu se nevyhnu. Jelikož se všechny mé vyučovací hodiny odehrávají ve večerních hodinách, čeká mě několikrát týdně asi 20 minutová cesta centrem po setmění na centrální zastávku matatu. Centrum je v této době extrémně přelidněné a procpat se proudícími davy je v některých místech skutečně řehole, nicméně nenechte se vyděsit turistickými průvodci. Naprostá většina lidí, kteří vás míjí, jsou jednoduše lidé jako vy, kteří míří z práce, ze školy nebo za zábavou. Opatrnosti není nikdy nazbyt a předpokládám, že realita může být v jiných částech města jiná, ale cesta nočním centrem „Nairobbery“, jak městu někteří přezdívají, opravdu není taková detektivka ani pro osamoceného blonďatého Evropana. Na některých místech se vás mohou chytit žebrající děti, které umí být velmi vytrvalé a neodbytné, a nepříjemné pocity můžete mít i z pohledů teenagerů čichajících lepidlo, ale nikdo si vás ohrozit nedovolí. Jako mzungu ovšem musíte počítat s tím, že jste na většině míst středem pozornosti, chcete-li si připadat jako celebrita pochybných kvalit, Nairobi je pro vás to pravé místo.

Malá dobrodružství si tu ale zažívám každý den. Ať už se jen potloukáte ulicemi, jezdíte veřejnou dopravou, nakupujete, povídáte si s lidmi nebo navštěvujete zajímavá místa v okolí, garantuji vám, že budete uléhat plni zážitků. Tu máte pocit, že jste unikli jisté smrti v čelistích divoké šelmy, jelikož to prase bradavičnaté v houští pár metrů od vás určitě neutíkalo a trýznivě nekvičelo jen tak, tu si vyslechnete příběh zimbabwského studenta na útěku před perzekucemi ze strany režimu prezidenta Roberta Mugabeho, a tu vás v dopravní zácpě málem přejede řidič boda-boda s úsměvem na tváři a slovy„This is Kenya, my friend!“. Tuhle větu mimochodem slýchám poměrně často a v praxi se jedná o univerzální odpověď pro všechny případy, kdy něco nefunguje, funguje špatně nebo nemá šanci na zlepšení.

To, co mě na Keni opravdu baví, jsou místní lidé. Pokud se s někým pozdravíte, u prostého „Hi“ to nikdy nekončí. Zeptat se alespoň na to, jak se vám vede a potřást si rukou, je téměř povinností. Něco takového by nebylo na škodu ani u nás, co myslíte? Máte-li chuť si popovídat, nemusíte chodit daleko. Místní jsou velmi zvědaví a současně jsou ochotní s vámi sdílet i svoje příběhy. Narazil jsem na vesměs příjemné, přátelské a usměvavé lidi, některé milé konverzace nicméně končí i žádostí o menší finanční příspěvek, ale nemusíte se bát taktně odmítnout. Kus řeči tady s vámi rád prohodí opravdu každý, od strážných, přes studenty i děti žijící na ulici.

Na cestování po Keni a snad i dalších zemích východní Afriky jsem si vyhradil dostatek času po skončení zkouškového, ale už nyní podnikám menší výlety na zajímavá místa v Nairobi. Navštívil jsem tak jeden z největších afrických slumů Kibera, kde jsem měl po boku místního rezidenta možnost projít si špinavé uličky plné pobíhajících dětí, psů a koček. Navštívil jsem zde místní dílnu, kde vyrábějí šperky z kostí, seznámil se se skupinou žen Power Women, sdružující ženy s HIV/AIDS, a také se podíval do místní školy pro děti s HIV/AIDS. Škola umístěná v malé budově o jedné místnosti pro zhruba 30 dětí funguje jako nezisková organizace a vyučují zde místní dobrovolnice. Těmto dětem osud opravdu nepřál, velká část z nich jsou navíc sirotci nebo žijí na ulici. Ve slumu o čtyřech kilometrech čtverečních, který se nachází nedaleko centra, žije dle některých odhadů až milion lidí, z toho většina pod hranicí extrémní chudoby. Ve vysoce nehygienických podmínkách se tak daří i nemocem a místní se musí potýkat s občasnými epidemiemi malárie, cholery a vysokým podílem obyvatel s HIV/AIDS. Napříč slumem vede také vlaková kolej Uganda Railway obklopená horami odpadků. I přesto, že je Kibeře připisovaná řada nelichotivých přívlastků co se kriminality týče, místní byli velmi milí a srdeční.  V každém případě tohle není vůbec hezké místo pro život, vlastně si jen stěží dokážu představit méně vhodné místo pro život, než je Kibera.

Další, o poznání veselejší výlet, jsem si udělal zatím jen na okraj národního parku, kde se nachází sirotčinec pro slony a nosorožce  Sheldrick Wildlife Trust. Každý den od 11 do 12 dopoledne je sirotčinec otevřen pro veřejnost a můžete zde tak být svědky krmení a koupání osiřelých slůňat. Většina z nich osiřela důsledkem zabití jejich matek kvůli slonovině, která je žádaným zbožím především v Číně. Když nastane čas, jsou navraceni zpátky do přírody, kde se během let stanou opět divokou zvěří. Máloco vám ale vykouzlí takový úsměv na tváři, jako pozorování skotačících sloních ratolestí.

Příjemným zážitkem byla také návštěva Žirafího centra, kde se můžete velmi intimně seznámit s ohroženými žirafami rothschildovými. Centrum slouží primárně jako vzdělávací instituce pro malé školáky, spíše než žirafy však brali jako mnohem pozoruhodnější atrakci mě. Zajímavostí je, že do centra sami přebíhají z národního parku prasata bradavičnatá, která využívají velmi bystrého zraku žiraf, coby indikátoru přítomnosti predátora. Takové prase totiž disponuje mozkem velikosti vlašského ořechu a vjem je schopné udržet po zhruba 10 – 15 sekund. Nezřídka se tak stane, že prase prchající před šelmou po krátkém čase zapomene, před čím vlastně utíká, a je schopné se otočit a běžet predátorovi naproti. K centru také přiléhá přírodní stezka bující vegetací simulující faunu a flóru na území Nairobi ještě před zásahem člověka do krajiny. Chcete-li si užít malý kousek divočiny přímo v metropoli, jste tu na správném místě.

Tolik k dnešnímu blogu, příště se blíže podíváme, jak to vypadá a funguje na University of Nairobi. Další fotky a příspěvky najdete na mém Instagramu a sledovat mě můžete i na Facebooku, kam se prokliknete z hlavní stránky nebo přes ikonky vpravo dole. Dík a čau!

Sdílejte
Profilový obrázek uživatele Jiří Siegel
Blog o cestování, způsobu života v jiných zemích z pohledu českého studenta, který momentálně studuje na Taiwanu (Taipei)

ZANECHAT ODPOVĚĎ