Au-pair v Anglii – část šestá: Návrat

1
410
Au-pair v Anglii – část šestá: Návrat

Seděla jsem v prázdném pokoji a tupě hleděla na několik kufrů, které byly vyskládané v rohu místnosti. Bylo mi úzko. Přemýšlela jsem a dokola si přehrávala uplynulé dva roky. Cítila jsem se skoro stejně jako právě tehdy, před dvěma lety, kdy jsem se rozhodla vycestovat. S jedním kufrem a se smíšenými pocity jsem opouštěla Prahu. Plná očekávání, napětí, strachu a nadšení. Rozloučila jsem se s přáteli a rodinou a vydala se na cestu bez zpáteční jízdenky.

Je trošku komické, že dnes tu sedím, připravená znovu opustit všechno, co je mi drahé a znovu mám strach, který se mísí s nadšením a napětím. Znovu mám tisíc otázek, na které si neumím odpovědět a jsem zvědavá, jaký bude návrat. Návrat do kultury, od které si člověk tak snadno odvykne. Návrat právě k těm přátelům, se kterými jsem se před dvěma roky v slzách loučila a kteří jsou dnes spíše dávní známí. Návrat domů.

Rozloučila jsem se s kamarády tady a jsem zvědavá, jestli stále budou mými přáteli, až se sem za rok vrátím. Jsem zvědavá, co se změní a jak mě to ovlivní jako člověka a osobnost, protože pouhé dva roky života v Anglii mě nemálo ovlivnily a pokud jsem se nezměnila já jako člověk, alespoň se změnily mé priority, názory a naučila jsem se hodně nového. Přijela jsem jako nezkušená a vyplašená holka a odjíždím s obrovským odhodláním a touhou poznávat svět. Jsem připravená vydat se na další cestu, před kterou mě však čeká několik měsíců doma v Česku. A i když hořím nedočkavostí znovu být se svými blízkými, neopouští mě strach z návratu.

Ačkoliv kulturní rozdíl mezi Českou republikou a Velkou Británií není podle mého názoru nijak extrémní, přeci jen jsou zde jisté odlišnosti. Pokaždé, když jsem přijela domů na pár týdnů, jsem vnímala určité věci jinak. To, co mi dříve přišlo v ČR přirozené, mě po určité době strávené v UK, udivovalo nebo zaráželo. Ale fakt, že se po čtrnácti dnech vrátím zpátky do Anglie mě tak nějak nechával v klidu, takže jsem si vždy pobyt doma užila a nenechala se rozhodit neochotou prodavačky nebo neustále zpožděnými vlaky.

Tentokrát to ale bude jiné, protože se vracím domů na několik měsíců. Zvykla jsem si na lidi, kteří si váží jeden druhého, kteří jsou ochotní a shovívaví. Zvykla jsem si, že když nevím, jakým jít směrem, každý kolemjdoucí mi rád poradí. Zvykla jsem si na prostředí, ve kterém se každý stará sám o sebe spíše než o druhé. Zvykla jsem si na sendviče k obědu a na to, že kafe se dá koupit doslova na každém rohu. Zvykla jsem si na upravené parky a na víkendové výlety. A zkrátka na věci, které mi nyní přijdou tolik přirozené a které v Česku nejsou tak samozřejmé nebo jsou neobvyklé.

Naše česká mentalita a životní úroveň se od té britské zkrátka liší a člověk si velmi rychle a jednoduše zvykne na lepší poměry. A ačkoliv to zní paradoxně, myslím, že mi chvilku potrvá než se doma znovu adaptuji. Na druhou stranu se nesmírně těším na výlety, které podniknu doma. Těším se na Prahu a na rodné jižní Čechy. Těším se na pole a lesy a na horké letní dny. Protože krásu domoviny člověk vnímá jinak, když ji na nějaký čas opustí. Až pak jsem si uvědomila, jak bohatá a překrásná země ČR vlastně je. Praha je ve světě jako synonymum pro krásu. Takže i přes všechny kulturní rozdíly je ta naše zemička opravdu nádherná. Když tedy pomineme naštvané výrazy věčně si stěžujících lidí, několikahodinové čekání na vlak, místo kterého nakonec stejně jede autobus a fakt, že náš prezident je ochlastaný dědula bez špetky vychování, tak jsme vlastně docela fajn stát s mnoha fascinujícími místy.

A tak se pomalu psychicky připravuju na ten návrat. Jsem plná smíšených pocitů, dokolečka si přehrávám vzpomínky, vybavuji si místa, která jsem navštívila, lidi, které jsem poznala, jídla, která jsem ochutnala a mnoho dalšího. Přemýšlím nad tím, kolik jsem se toho naučila prostě jen tím, že jsem žila někde, kde jsem byla odkázaná pouze sama na sebe. Pamatuji si na úroveň své angličtiny, se kterou jsem přijela a na nesčetně trapasů, které způsobila moje neznalost jak jazyka, tak i anglické kultury. Dnes se tomu směju, ale vím, že ne vždy to bylo zrovna jednoduché. Ale koneckonců i špatná zkušenost je zkušenost a jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Člověk se učí chybami a já se opravdu naučila, poučila a prožila něco, co se sice mohu snažit popsat, ale dokud to nazažije každý na vlastní kůži, pak je veškeré popisování vlastně úplně zbytečné. Protože dokud to nezažiješ, nepochopíš.

1 komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here