Budou to dva týdny od příjezdu zpátky domů. První silné pocity už zase opadly a všechno je tak nějak při starém. Až včera mě kamarádka upozornila na to, že některé věci dělám jinak. Tak nějak nečesky.

ČEŠTINA

Aniž bych si to uvědomila, byla jsem v podstatě 7 měsíců jen v minimálním styku s češtinou. Knížky jsem četla výhradně anglicky a jediný člověk, s kterým jsem mluvila česky, byl Jirka (a to ještě jenom tak napůl, protože oba spontánně přeskakujeme do Aj docela běžně). Po příjezdu domů jsem si zděšeně uvědomila, že coby zatvrzelý grammar nazi si už nejsem v některých případech 100% jistá správným použitím čárek. Na druhou stranu mě ale začalo hrozně bavit česky mluvit. Třeba v obchodech si to vyloženě užívám a hádám, že mluvím trochu jako moje formální e-maily (zdlouhavě se s prodavačkami zdravím a loučím a tak). :D Až včera jsem se trochu zarazila, když se na mě kamarádka ve večerce divně podívala, když jsem prodavačce srdečně přála, aby se měla hezky. Asi se to tu normálně moc neříká, nebo co.

JÍDLO

Jím. Hodně. Zjistila jsem, že jsem se svou norskou „dietou“ (aka neměli jsme peníze na jídlo :D) zhubla bez jakéhokoliv snažení 3 kg. Navíc jsem celých 7 měsíců (v Anglii je taky draho) jedla z masa pouze to kuřecí (= nejlevnější). Takže jsem logicky po příjezdu domů vyžadovala nejdříve tatarák a bifteky. :D Člověk to jídlo najednou začne mnohem víc oceňovat (taky když mu to uvaří někdo jiný). :)

NADHLED

Když je člověk takhle dlouho pryč, tak mu to dá strašně moc, i kdyby nechtěl. Ráda bych řekla, že mě to učinilo více klidnou, že jsem konečně přestala být tak trochu paranoidní (když se třeba den před několikadenním výletem autem stresuju, kde proboha budeme chodit na záchod :D). Jelikož se ale objevily další cesty, zjistila jsem, že jsem paranoidní a nevysvětlitelně vystrašená stále. (Za což se hlavně Jirkovi opravdu omlouvám). Ale takhle doma, kde to všechno znám, si přijdu, že mě to cestování opravdu něco naučilo. Minimálně si člověk vyzkouší, že zvládne být tak dlouho pryč a dokáže se o sebe víceméně postarat.

Už teď mi ale Norsko začíná chybět. Spíš se mi zase tak úplně nechce zpátky do reality, když člověk teď 7 měsíců strávil mimo. Stejně mi je ale jasné, že bych si to cestování zdaleka tak neužila nebýt Jirky. Happiness only real when shared. :)

Původně publikováno na blogu anoanno.cz

Úvodní fotka: Jirka Pavlík