Au pair v New Yorku #6 – Sněhová bouře

0
353

Poslední dobou jsem poněkud ve stresu a tak své lehké deprese a nahromadění pocitu využiju a po sto letech napíšu článek.  Začněme ale něčím pozitivním. Konečně jsem se dočkala sněhu. Informace o sněhové bouři v USA vás asi neminula. Byl pátek večer na začátku ledna a my se s holkama vydaly do klubu do New York City. Po sněhu nebylo zatím ani památky, ale doma mě připravovali na to, že ráno možná nepojedou vlaky. No co, alespoň bude nějaká sranda. Nevím tedy, co by mohlo být zábavného na tom, mrznout v city po pařbě a nemoct se dostat domů, ale riskly jsme to a jelo se.

Když jsme vystoupily z vlaku, začínalo sněžit a než jsme se dostaly do klubu, už řádně chumelilo. Ale nás přece neodradí od party troška sněhu. Tak jsme tedy v šatičkách, podpadkách a bez silonek zalezly do klubu a užily si bezva párty. Když jsme ve čtyři ráno vyšly ven, bylo všude sněhu asi po kotníky, což tedy nejsou zrovna podmínky pro high heels, takže jsme si vzaly taxíka na vlakové nádraží (mimochodem, už jsem se někdy zmínila o tom, že v City vám tágo zastaví opravdu, když jen zamáváte? No není to cool? 😀 ).

Díkybohu, že téměř všude v city si  zastavíte taxi během několika minut v jakoukoli hodinu. New York City přece nikdy nespí. K našemu překvapení a naštvání jsme ale zjistily, že nádraží je zavřené. Nevím, co jsme ve čtyři ráno a ve sněhové bouři čekaly, ale nezbylo nám nic jiného než si vzít taxi zpátky domů. Když jsme dorazily, náš dům byl celý pod sněhem a stále chumelilo. A po probuzení toho bylo po kolena, cesty neprůjezdné a obchody zavřené. Neřekla bych, že to bylo víc sněhu než u nás na Šumavě, když se zima povede, ale tady kvůli tomu celou sobotu nic nefungovalo. A jelikož moje kamarádka Dafna ten týden bydlela u mě a ještě nikdy neviděla sníh, vyrazily jsme s dětmi na zahradu a pořádně se vyválely. Byla jsem ve svém živlu a Dafna v úžasu.

V neděli, kdy už cesty byly trochu průjezdné jsme jeli bobovat. Nemusím asi popisovat, že jsem si připadala jako by mi bylo zase deset. Zkrátka super sranda. Jak už ale víte, mám nějakou porouchanou karmu, takže naše sranda skončila hned, co jsme nasedli do auta a zapadli s mojí mini dodávkou ve sněhu. Asi po čtvrt hodině marné snahy dostat tu krávu zase na cestu, nám přišel na pomoc nějaký pán a díky bohu nás dostal z týhle prekérky. Zrovna včas, protože já už jsem byla připravená si sednout do sněhu a hlasitě brečet. To tedy byla snow storm. Prostě prča.

4 děti jsou záhul

Už je to měsíc od posledního článku a třetí měsíc od mého příletu do USA. Nevím, jestli to je tím zimním počasím, ale mám trošku pocit, že na mě leze jakýsi syndrom vyhoření. Starám se o čtyři děti, z toho dvě special needs a i když mám přes den spoustu času pro sebe, jakmile přijdou ze školy, tak se nezastavím, ale hlavně pořád něco nestíhám nebo neustále chvátám z jednoho kroužku na druhý, přičemž udělat s ADHD dětma úkoly a nakrmit je mi občas přijde jako nadlidský úkol.

Přemýšlím, co se změnilo, protože host child v Anglii mi kolikrát dával opravdu zabrat. Možná to bude tím, že tenkrát jsem prostě byla nová a natěšená a měla jsem víc energie. Prostě jsem chtěla být ta nejlepší aupairka na světě, takže mě nezastavili ani pokálené podlahy. Teď, o dva roky později se mají věci trošku jinak. Už jsem se nechtěla starat o special needs children, ale teď mám rovnou dvě a k tomu holčičku v tom nejhorším možném věku. Co si budeme povídat, my holky jsme prostě mrchy, ve dvaceti nebo v sedmi.

A i když svoje host children mám opravdu ráda, je to záhul. A mě chybí právě ta energie nebo jakési natěšení nebo vášeň pro tuhle práci. Před týdnem mi malý vyhodil kartáček na zuby do koše a dva dny před tím mě uhodil. Vím, že to je to problémové dítě a právě proto bych s ním měla trávit, co možná nejvíce času a hledat cesty, jak předcházet jeho amokům a jak se stát jeho kamarádem. Místo toho si ale říkám, jestli mám tohle ještě pořád zapotřebí. Jestli mi stojí za to dohadovat se se sedmi letou holčičkou o tom, kdo na koho křičel nebo prosit puberťáky, ať konečně vypnou Play Station a jdou se najíst. Prostě už ke všemu přistupuju tak nějak jinak než dřív. Možná jsem se na začátku prostě jen přecenila a měla jsem si vybrat rodinu, která nemá čtyři děti. Ať je to cokoliv, doufám, že to brzy přejde a já zase budu fungovat na 110 procent. Myslím, že I děti ze mě cítí určitou skepsi nebo nervozitu. Ačkoliv máme pořád dobré dny, kdy si hrajeme a smějeme se, mám pocit, že ty negativní tak nějak převládají. Asi je to jen tím, že já jsem negativní. Ale, copak byste byli pozitivní, kdybyste měli být ve stejný čas na dvou místech, už tak byste byli deset minut pozdě a dítě si vzpomnělo, že chce kakat nebo vám ukázat, jak funguje jeho nová hračka?

Konec? A co dál?

Zkrátka si myslím, že moje aupairování už dlouho nepotrvá. Jenže teď přichází další dilema – co mám dělat se svým životem? Moji vrstevníci právě pracují na bakalářkách a dokončují studia a já trčím v Americe a nemám ani páru, co se sebou. Chci do práce anebo do školy? Chci žít v Česku nebo v cizině? Chci cestovat? Chci se usadit? Dokážu se vůbec usadit? Pořád prahnu po cestování a poznávání nových míst, ale na druhou stranu už se toužím usadit a zabydlet na jednom místě a tam zůstat.

Cestování má obrovskou nevýhodu a tou je oblečení, kterého se neustále musíte zbavovat, věci, které se vám už nikam nevejdou a se kterými se musíte rozloučit. A já u každé jedné věci, kterou si koupím, přemýšlím, jak tohle všechno odvezu zpátky domů. Ať už to jsou kozačky, dekorace nebo hloupý lak na nehty. Všechno to budu muset zase dostat domů a na to nechci ani pomyslet. No, mám na to ostatně ještě deset měsíců. Jenže asi si dokážete představit, kolik si toho průměrná mladá dívka za deset měsíců koupí. To prostě nechceš. A když už jsme u těch deseti měsíců, je to doba za kterou zase uvidím svou rodinu a kamarády. Nemám ani páru, jak to vydržím, protože jen ta představa je hrozná. Alespoň mám ale dlouhý seznam míst, které za oněch deset měsíců navštívím a čtyři zlobidla, která mě zabaví.

I tak se ale člověk stesku neubrání. To potvrzuje právě moje kamarádka Dafna, které se tolik stýskalo, že se domluvila s rodinou, že v dubnu odletí zpátky domů a přeruší tak program. Jedno lednové ráno se ale vzbudila a usmyslela si, že chce prostě domů hned. Řekla to tedy své host mum, která to samozřejmě nečekala a tak reagovala trochu přehnaně a výsledek toho byl, že mi uplakaná Dafna volala a od rodiny odešla ihned. Týden bydlela u mě.

Jelikož je původně z Izraele, odkud je i můj host dad, snažila se moje rodina, aby se tady cítila co nejlépe. A i když se cítila lépe než u své host family, viděla jsem, že je unavená a smutná. Takový ten smutek, na který pomůže jenom obejmutí od rodičů. A tak se vrátila zpátky domů a já tak přišla o dobrou kamarádku. Těch není v cizině nikdy dost. Naštěstí mám jistou sousedku, která celé dny poslouchá tohle moje stěžování a i přesto jsme spolu tak často, jak jen to jde, takže jestli to čteš, DÍKY KÁMO. A děkuju i vám všem, kteří jste tuhle slohovku alá milý deníčku dočetli až sem.  Slibuju, že příště si najdu veselejší téma na článek. Teda snad, pokud moje karma třeba na chvíli usne. 🙂

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here