Au pair v New Yorku #4: Kulturní šok

0
672
Au pair v USA

Poslední adventní neděle. Budu se opakovat, ale čas tady utíká abnormálně rychle. Chanuka je za námi a Vánoce klepou na dveře. Na všechny dveře kromě našich. Jak jsem zmiňovala v minulém článku, moje host family jsou židé, takže u nás doma o Vánocích nepadla zatím ani zmínka a nečekám, že tomu bude jinak. Je to divné. Zkrátka jako by Vánoce neexistovali, což je pro někoho, kdo je odjakživa slaví, nezvyklé a nepřirozené. Na druhou stranu mě to alespoň nenutí neustále přemýšlet o tom, že jsem na Vánoce tak daleko od domova a rodiny, a adventní depka se mi zatím docela úspěšně vyhýbá, i když občas mám minutový záchvat sebelítosti. Haha.

USAŽít v židovské rodině je vlastně fajn. Hodně věcí je pro mě nových a zajímavých, nad některými naopak kroutím hlavou. Moje rodina není nijak ortodoxní, takže jsem se zatím nesetkala s úplně extrémními zvyky jako některé z mých kamarádek, ale například příbory na mléčné výrobky a maso jsou zvlášť. Maso a mléko se nesmí smíchat. A to ani na talíři, ani v žaludku. Když Cora (6) přinesla ze školy brownies, které sama upekla, nemohla ho sníst, jelikož obsahovalo mléko a ona před tím měla kuřecí vývar. Jindy si ode mě v restauraci vzala kousek kuřete, které vzápětí musela vyplivnout, protože nebylo košer. V neposlední řadě jsou tu židovské svátky, jako třeba právě Chanuka, kdy se každý večer zapaluje svíčka po dobu osmi dní. Před tím se odříká hebrejská modlitba a je to. Připadala jsem si trošku komicky, když jsme s HF stáli kolem menory a všichni kromě mě zpívali hebrejsky, ale můj host dad mi vysvětlil, o čem je celá tahle tradice, o čem je modlitba a dokonce mi ukázali, jak se menora správně zapaluje, takže jsem alespoň byla v obraze.

U své rodiny jsem zatím opravdu spokojená. Rodiče i děti jsou fajn. Sice žijí život, který bych nikdy jako Evropanka žít nechtěla a asi ani neuměla, ale pomalu si zvykám na to, že moje odpoledne a večery budou chaotické. Jsem ráda, že si s rodiči i dětmi rozumím a že je všechno tak jak má.

New YorkParadoxně jsem na aupairském meetingu před třemi dny potkala francouzskou au-pair, která se mnou byla na školení, tedy je v USA stejně dlouho jako já. Vzpomínám si, jak jsme seděly na recepci hotelu a bavily se o tom, jak hrozné je, že mi moje host family neřekla o jejich special needs dětech a právě tahle holčina mi přála štěstí a pevné nervy. A teď, po necelých dvou měsících je v rematch.

Když je au-pair nebo rodina v rematch, znamená to, že au-pair z nějakého důvodu odchází a hledá si novou host family a rodina novou au-pair. O rematch si může zažádat i rodina i au-pairka z jakéhokoliv důvodu. Někdy i když se obě strany snaží a dělají všechno správně, věci prostě nefungují. Stačí, aby si nesedli jako osobnosti a pak se nedá nic dělat. Nic, jen rematch. Je opravdu paradoxní, že zrovna tahle dívka si hledá novou rodinu, i když to vypadalo, že to budu já, kdo bude brzy v rematch. Zatím jsem ale se svou HF happy, stejně jako oni se mnou. Díky bohu.

USATrápí mě ale jiná věc (to bych nebyla já). A to je kulturní šok, který právě prožívám. Zní to tak hloupě. Stejně jako nemoc časových pásem. Není vám fyzicky špatně, nemáte kašel, ani teplotu, ale něco je prostě tak, jak nemá. Kulturní šok jsem prožila už v Anglii, ale tenkrát jsme neměla ani tušení, že něco takového existuje. Existuje. A není moc o co stát. Je to v podstatě psychický otřes, který je vyvolaný kontaktem s dosud neznámou kulturou. Zní to trošku jako bych měla nějakou psychickou poruchu, jejíž léčba zahrnuje svěrací kazajku. A to je na tom to nejhloupější. Vlastně jsem úplně v pohodě, jen určitá místa, lidé nebo věci ve mně vyvolávají krátký pocit úzkosti. Něco jako stesk, který není stesk, ale pocit, že jsem strašně daleko od domova, že jsem někde, kde jsou všichni a všechno divné, ale ten jediný idiot jsem tu vlastně já. Kulturní šok má čtyři fáze. Fáze nadšení, fáze frustrace, fáze obratu a fáze přizpůsobení. Pátá část je návrat.

Fázi nadšení už mám za sebou. Je to část, kdy je jedinec uchvácen novými zvyky, tradicemi, místy. Zkrátka je člověk fascinován a idealizuje si nové prostředí. To bylo asi to, když jsem vystoupila na páté avenue a rozbrečela se nadšením a právě uchvácením. Pak ale přichází frustrace. Kulturní rozdíly se prohlubují a způsobují poct úzkosti a jazyková bariéra se stává bariérou ve vytváření nových vztahů. Dobře si vzpomínám na tuhle fázi kulturního šoku v Anglii, kdy jsem se už téměř sbalila a vrátila se domů. Dnes je moje angličtina podstatně lepší, ale peru se s novým přízvukem a určitými odlištnostmi mezi britskou a americkou angličtinou. A ještě pořád se mi stává, že nemám ani páru o čem je řeč a tak se jen usmívám a přikyvuji. Ale na to už jsem si zvykla.

New YorkBojuju právě s kulturními rozdíly a odlišnostmi. Vždycky jsem milovala Londýn, protože to je kosmopolitní, multikulturní město. Miliony lidí různých barev, kultur, zvyků a sociálních vrstev. Boháči, bezdomovci, Asiati, Afričani, Evropani. Prostě nejrůznější lidé. Amerika je jako Londýn krát tisíc. Teprve v New Yorku jsem viděla pravou multikulturu. Něco, co jsem doposud viděla jen ve filmech. Černošky s obřími zadky v upnutých teplákovkách, s dlouhými nehty a křiklavým make upem, bezdomovci nejrůznějších věkových kategorií spící na krabicích v rušných ulicích, holky nosící bačkory do klubu a naopak holky na obrovských jehlách téměř bez oblečení, podivné obchůdky, kde sedí deset chlapů, kteří vás svlékají očima, muži s dredy po zadek žebrající před obchodními středisky, lidé nosící kipu do fitka, důchodci běhající na páse vedle kterého mají položenou hůlku.

USANebo potraviny, v Anglii se dají koupit například předem uvařené těstoviny. V USA si můžete koupit, co jen chcete. Například granátové jablko. Proč si kupovat celé jablko za dva dolary, když za deset dolarů si ho můžete koupit vyloupané? Proč si kupovat celou cibuli, když si jí můžete koupit nakrájenou? Někdy mě opravdu překvapuje, co v lednici nacházím. Mléko bez mléčného tuku, nízkokalorické bílky, odlehčený popcorn nebo proteinové brambůrky máme doma normálně. Zkrátka věci, místa a lidé, které by jste u nás v Milevsku těžko hledali a které jsem v Anglii viděla jen zřídka. Člověk si pak přijde, že vůbec nezapadá. A co je horší, není to jen pocit. Tady se nikdo nediví baráku, který je zahrabaný pod vánočními dekoracemi nebo tancujícímu černochovi, který drží zvonek a zpívá Jingle Bells. Nikdo, kromě tý divný holky s červenýma vlasama a srandovním přízvukem.

Další fáze je fáze obratu, kdy si jedinec zvyká na nové prostředí a vytváří si nové zvyky a stereotypy a konečně fáze přizpůsobení, kdy dochází k úplnému přizpůsobení se a kdy je člověk schopen normálně fungovat a užívá si věci, kterých se dříve bál. Už aby to bylo. :) Poslední fáze kulturního šoku je návrat, kdy paradoxně dochází k obrácenému kulturnímu šoku po návratu do rodné země. Jedinec není schopen normálně fungovat a návrat zpět pro něj může být horší než adaptace v nové zemi. Tak tímhle už jsem si taky prošla, ale o tom až příště.

New YorkKulturní šok opravdu není nic příjemného, ale stojí to za to. Nejsem v USA ani dva měsíce a už teď mám nesčetně zážitků. Výhoda adaptace v nové zemi je, že každý den vás nejméně jedenkrát něco překvapí. Každý jeden den je tu něco, co si musíte vyfotit, nad čím kroutíte hlavou nebo si říkáte, že je to prostě „hustý“. A to je přece to, co se má v životě počítat. Ne roky, ne peníze, ale zážitky a právě ty chvíle, kdy stojíte uchvácení, hledíte před sebe a říkáte si, že tohle je prostě hustý.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here