Nikaragua: León, poprvé na pláži

Ráno jsme se v hotelu nasnídali a nechali se taxíkem odvézt na místo, kde měly odjíždět autobusy do Leonu. Motalo se tam velké množství lidí, ale i přesto se nám podařilo autobus najít. Byla to spíše dodávka, ale nám to nevadilo a do vytouženého cíle jsme se dostali.

0
121

Ráno jsme se v hotelu nasnídali a nechali se taxíkem odvézt na místo, kde měly odjíždět autobusy do Leonu. Motalo se tam velké množství lidí, ale i přesto se nám podařilo autobus najít. Byla to spíše dodávka, ale nám to nevadilo a do vytouženého cíle jsme se dostali. Po příjezdu na okraj Leonu jsme se dalším taxíkem nechali hodit k hlavní budově školy. Toto město bylo jiné, než Managua.

Cestou ke škole jsme projížděli zvláštními starobylými uličkami, které vypadaly velice chudě, ale zároveň v sobě skrývaly kouzlo „nového světa“, který se před námi otvíral. Tak jsme tu, stojíme před školou s těžkými kufry a batohy a koukáme na sebe s Kristinou navzájem.

Co teď? Jako muž na správném místě, ač s horší španělštinou než má spolužačka, jsem se rozhodl, že to zařídím. Kristinu jsem nechal před školou s kufry a vydal jsem se hledat někoho, kdo nám řekne, co dál. Vystoupal jsem po pár schodech a ocitl jsem se v hlavní aule školy. Tak krásnou univerzitu jsem ještě nikdy v životě neviděl. Dýchala z ní velká hrdost na svou minulost. Všude byly památníky a sochy všech známých osobností, které vybojovaly revoluci nebo se podílely na založení školy. Ano, ihned bylo poznat, že tady se rodila revoluce. Většina očí se na mě ihned upřela. Bylo tam asi 100 studentů. Většina seděla na lavičkách u levé stěny. Kdo je ten gringo a co tady pohledává, muselo se jim honit hlavou. Nemusejí se bát, nepřišel jsem do Nikaragui dělat conquistu nebo další revoluci, chci pouze přežít.

nikaraguaskolaPo nějaké době hledání jsem našel paní, která se o nás měla postarat. Když poprvé spustila svou nikaragujskou španělštinou (i kdyby to byla ta nejčistší španělština, v tu chvíli by to bylo stejně jedno), jen jsem na ni zíral a snažil se pochopit alespoň částečně, co se mi snaží říct. Po pár minutách, co jsem několikrát použil znakovou řeč a v duchu se proklínal, proč jsem sem vůbec jezdil, se nás konečně ujal Edgar, který, jak jsem pochopil(!), nás dovede k našemu kampusu.

Kampus nebyl příliš velký, ale vypadal útulně. Po seznámení s místním „správcostrážcem“ (má u sebe zbraň) a odkývání všech povinností a formalit, o kterých jsme samozřejmě neměli ani páru, nám byl ukázán pokoj, respektive 4 zdi a 3 postele. ,,Zvykneš si“ , honí se mi v hlavě. A po pár dnech se tak opravdu stalo. Navíc po domluvě s Kristinou jsem se rozhodl, že si zažádám o svůj pokoj. A ten byl jiný – 4 zdi a 1 postel, jaká změna!

nikaraguaubytovani3nikaraguaubytovaninikaraguaubytovani2

 

 

 

 

 

 

Postupně jsme se seznamovali s každým členem našeho kampusu. Byli milí, každý se přišel seznámit a chvíli jsme si povídali v angličtině. Večer jsem navíc dostal panáka výborného místního rumu na uvítanou. Uvědomil jsem si však, že s ostatními to tu nebude lehké. Z asi 10-15 lidí zde je 7 nizozemců, kteří většinu času tráví spolu a chrochtají na sebe.

Druhý den jsme s Kristinou hodlali vyrazit k oceánu. Jelikož všichni obyvatelé kampusu, až na nás, tu jsou na pracovní stáži, jeli jsme sami. Našli jsme si autobus a ten nás asi po půl hodině vysadil u pláže. Byla to nádhera. Tmavý rozpálený písek, velké vlny, tropické palmy a zeleň…přesně tak, jak to mám rád.
nikaraguaplaz2-2nikaraguaplaž4nikaraguaplaz

Jednu věc jsem ale pochopit nedokázal. Na pláži, která byla asi kilometr dlouhá (pak pokračovala dál, ale u ní byl už všude prales), bylo snad dohromady nějakých 20 lidí. Kde jsou? To neví, že Nikaragua existuje? Oceán byl navíc k mému údivu velmi teplý. I kdybych hledal sebevíc, na tomto místě jsem nedokázal najít jedinou chybu.

nikaraguaplaz2-1Jednu jsem si ale po chvíli uvědomil. Byl jsem tu sám a tu radost a nádheru jsem nemohl sdílet s ostatními. Po chvíli rozhlížení a průzkumu místního terénu jsem si nedokázal představit, že by se tento ráj v blízké době nestal turistickým centrem, kterým zatím není. I když…současný stav mi vyhovuje mnohem více. Když si vzpomenu na evropské pláže, kde je hlava na hlavě a každé ráno probíhá otevřený boj o nejlepší místo a lehátka (dovedu si představit, že na známých amerických letoviscích je situace podobná), tak doufám, že Nikaragua zůstane ještě dlouho neobjevená.

Autor blogu, Matěj Exnar, je studentem Univerzity Hradec Králové – Politologie – latinskoamerická studia. Jeho příspěvky naleznete na jeho blogu zde.

Sdílejte
Blog o cestování, způsobu života v jiných zemích z pohledu českého studenta, který momentálně studuje na Taiwanu (Taipei)

ZANECHAT ODPOVĚĎ