Au pair v New Yorku #7 – Židovské svátky a autogramiáda mé host mum

0
467

Je to až k nevíře, ale konečně jsem se dohrabala k dalšímu článku. No, jsem teprve na začátku, což znamená, že ho nemusím dokončit stejně jako snad další tři, které jsem pro vás rozepsala, ale nedopsala. Tímto se omlouvám vám všem, kteří jste mi psali a čekali na další vyprávění. Od posledního zveřejněného článku uběhla pěkná doba a stalo se tolik věcí, že ani nevím, kde začít. Vezmeme to popořadě.

Po sněhové bouři, o níž jsem psala naposledy, následovala vichřice, kvůli které našemu bloku nešla dva dny elektřina, což i s generátorem bylo pěkně nepříjemné. Také nám na garáž spadl strom a to nejhorší – pěkně se mi stýskalo 🙂 Asi kvůli tomu počasí jsem měla potřebu zavrtat se do mamčiny náruče, protože kde jinde je bezpečněji, že?!

Nicméně následoval super týden, kdy jsme šly s kamarádkou na basketbalový zápas. I přesto, že hráli „jen“ vysoké školy, to byl opravdu úžasný zážitek. Roztleskávačky, maskoti, školní kapela a dvoumetroví černoši. Zkrátka úplně jako v americkém filmu, jen naživo. A když k tomu dostanete pivo v kelímku s víčkem a brčkem, víte jistě, že jste v Americe a nezdá se vám to. Po zápase jsme zavítali do White Castle, který nás bohužel zklamal, ale alespoň jsme si mohly odškrtnout mini hambáčky z to-do listu.

Po basketu následoval židovský svátek Purim, který je mimochodem jeden z nejuvolněnějších a taky nejoblíbenějších svátků nejen pro to, že se nemusí dodržovat žádná stravovací pravidla jako při jiných oslavách, ale také proto, že se dospělí i děti převlékají do kostýmů. Takový židovský Halloween. Jak už jsem zmiňovala v předchozích článcích, baví mě slavit židovské svátky a pozorovat ty kulturní a náboženské rozdíly. Uvědomuji si, jak mi postupně věci, které pro mě nedávno byly nové, už vůbec nepřipadají divné. Už si nepletu mléčné příbory s masovými a nepřijde mi nepřirozené, když děti u večeře zpívají hebrejské modlitby.

Mimochodem jedno z mých host kids bude mít brzy Bar Mitzvah. Netuším, jestli se tomu tak říká i v češtině, ale je to vůbec největší oslava v životě židovských kluků. Oslava třináctých narozenin, kdy se podle bible stávají židovští chlapci muži. V USA za tuhle akci zaplatí rodina i sto tisíc dolarů, takže si umíte představit, jaká to bude party. Ale o tom zase příště.

Konečně se dostáváme k booksigning, neboli autogramiádě mojí host mum, které v březnu vyšla kniha. Mnozí z vás ví, že pracuje jako psycholožka a učitelka, kromě toho má svou charitativní společnost a napsala knihu. Pro ty, které to zajímá, kniha se jmenuje Free Your Child From Overeating a je zaměřená především na zdravé stravování a zdravý životní styl dětí a dospívajících a je plná psychologických rad a triků.

Au pair v New Yorku #7

Samozřejmě, že nesměla chybět velká oslava, na kterou přišli všichni rodinní přátele, vydavatelé a lidé, kteří na knize spolupracovali, takže to byla opravdu veliká, slavnostní akce. Všechno působilo velmi vznešeně. Moje host family si pronajala soukromý County Club, což jsou v USA takové ty super velké residence, kam super bohatí  lidé chodí hrát golf nebo plavat. Nemusím říkat, že všechno bylo nádherně vyzdobené v barvách, které si host mum vybrala. Lidé měli krásné šaty, včetně mojí náhradní mamky, která samozřejmě měla profesionální make-up a účes a překrásné šaty.

Nemusím asi říkat, že nejkrásnější stejně byly děti. Kluci v kvádrech a Cora v roztomilých šatičkách seděli u velkého stolu, kde prodávali knihy. Mimo jiné měli všichni tři chlapci proslov, ve kterém obdivovali svou mamku, což byl kýč jak bič, ale byla jsem opravdu překvapená, jakou krásnou řeč dokázali vymyslet téměř bez pomoci. Kromě chlapců mluvil i můj host dad, který napsal neuvěřitelně krásnou a dlouhou řeč. Po nich měla slovo HM a ta samozřejmě děkovala všem za spolupráci, podporu a účast a když přišlo na jmenovité děkování manželovi a dětem, ihned po nich před všemi poděkovala mně, což mě velmi překvapilo, ale nesmírně potěšilo a vlastně i trochu dojalo. Také jsem měla „tu čest“ podepsat knihu místo HM, když nebyla doma a požádala mě, abych je někomu odvezla.

Pro normálního člověka to asi není žádný odvaz, ale pro milovníka knih a psaní jako jsem já, to byl  docela zážitek. A být na soukromém booksigning? Wow. Zkrátka něco pro mě. Byl to krásný večer, ačkoliv na akcích jako je tahle bych si přála být rodilý mluvčí. S angličtinou už v podstatě nebojuju, ale pořád ještě ze sebe dokážu vydat pěknou hloupost, tím spíš, když se snažím zapůsobit. Karma. Znáte to. Když se nechcete zakoktat, zakoktáte se. V lepším případě se nezakoktáte a zeptají se vás odkud je váš přízvuk. A rozhovor o tom, jak je Praha krásná je na světě. A pak vám někdo řekne vtip. Vy ho samozřejmě nepochopíte, jelikož jako Evropan neznáte souvislosti. A pak?

Zakoktáte se nebo se trapně usmíváte a následuje ještě trapnější ticho. Začarovaný kruh. Ale jak říkal můj učitel angličtiny na střední. Mluvit, mluvit, mluvit. Nic jiného na to neexistuje. A tak mluvím, sem tam se zakoktám a ztrapním, občas někomu nerozumím, občas nerozumí někdo mně. Občas mě to tak naštve, že bych si nejraději sbalila svých pět švestek a vrátila se domů, kde mi nikdo nemusí opakovat otázku dvakrát, protože já neznám jediné klíčové slovo, které potřebuju znát, abych mohla odpovědět. Na druhou stranu, když vidím, jak moc jsem se naučila a pokročila. Wow. Chci víc, chci se zlepšovat a růst a přesně to je to, co mi dává a umožnuje život v USA.

Ale neodbočujme. Zpátky k autogramiádě. Po všech proslovech byl raut a já se konečně trochu oklepala a povídala si s rodiči kamarádů mých host kids nebo s přáteli mé HF. Dokonce nechybím ani na rodinných fotografiích z oné oslavy. Mohla jsem si přát lepší rodinu? Oslavu jsem opustila s dětmi kolem půlnoci a šla spát s takovým tím hřejivým pocitem, protože jsem zažila něco úžasného a protože jsem se snad poprvé cítila jako součást rodiny, pro kterou pracuju. Před odchodem z party se mi HM zmínila, že jí Addison, nejstarší z dětí řekl, že by chtěl, abych zůstala dva roky, což je možné, pokud se na tom obě strany domluví. Už tak to bylo něco, co mě nemálo potěšilo, ale tím spíš, že to řekl právě nejstarší z kluků, který jako puberťák má tak nějak všechno, vy víte kde. Takže mám o čem přemýšlet. Ale chci tady zůstat dva roky? Daleko od rodiny a od všeho, co je mi drahé? Kdy bych vlastně viděla rodinu? A co ta univerzita, na kterou jsem v září chtěla jít? Mám před sebou velké rozhodnutí.

Čas letěl jako voda a přišly Velikonoce. Pro mě samozřejmě normální pracovní den. Doma ani náznak něčeho svátečního a po beránkovi ani stopy. Divné, ale zkrátka to byl den, jako každý jiný. Trošku se mi stýskalo po domově a po tom, jak jsme vždy všichni spolu a barvíme vajíčka, ale nebylo to tak hrozné, jako třeba Vánoce. Vlastně jsem se vydala na koledu ke kamarádce, která si stěžovala, že ji nikdo nevyplácá. Utrhla jsem na zahradě proutek, navázala na něj mašli a šla odříkat koledu. A hádejte co! Dostala jsem Cudbury egg, což je vlastně lepší než cokoliv. Takže přeci jen jsem měla alespoň na chvíli pocit, že jsou Velikonoce.

Židé místo Velikonoc slaví Passover (opět nemám ani tušení, jak se to jmenuje v češtině). Většinou jsou oba svátky ve stejný týden, letos ale byl Passover o dva týdny déle. Je to svátek, kdy se musí dodržovat velmi striktní jídelníček a mnoho jídel krom toho, že se nesmí jíst, nesmí být ani v domě. Například mouka nebo cokoliv, co ji obsahuje. Všem svátkům předchází legenda, která vysvětluje, proč se co smí a nesmí a které jídlo symbolizuje co. U večeře se odříkávají modlitby a jí se pokrmy určené právě pro tento svátek. Já jsem bohužel neměla tu možnost oslavit Passover s HF, protože jsem měla svůj první týden dovolené. V Miami! O tom se s vámi podělím v dalším článku. Tentokrát to už nebude s několika měsíční odmlkou. Slibuju! 🙂

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here