Au pair v New Yorku #10 – První rok v Americe a podzim v NY

0
555
Au pair v New Yorku #10 - První rok v Americe a podzim v NY

Říjen uběhl jako voda a přišel listopad a s ním i mé roční výročí. Přesně druhého listopadu jsem odlétala z Prahy. Tomu, že fakticky budu rok v Americe jsem opravdu uvěřila asi až v letadle. A dvanáct měsíců uplynulo jako voda.

Když se ohlédnu zpátky a vidím tu vyklepanou holku, která se se slzami v očích loučí plná očekávání a strachu, je to až k nevíře. Ne, že bych snad přestala brečet při loučení. Naopak, to je věc, která nikdy nebude lehčí, ani když ji děláte posté. Všechno ostatní se ale změnilo. Říká se, že když se člověk vrátí domů z cest, všechno je tam stejné, ale v člověku samotném se něco změnilo. Dodneška nevím, co to „něco“ je, ale určité věci jsou zkrátka jinak. Možná to, jak přemýšlím, možná moje priority a celkový pohled na svět. Něco, kvůli čemu už nejsem osoba, kterou jsem byla před rokem. Už jsem mnohem dál. Odhodlanější, silnější, moudřejší, trpělivější.

Rok v Americe mi dal nepopsatelně moc. To, že se člověk stane součástí úplně jiné kultury, žije v jiném prostředí s lidmi, kteří přemýšlí úplně jinak než Evropané, je zkušenost k nezaplacení a já nelituju jediného dne tady. I ty dny, kdy všechno, co jsem chtěla bylo sbalit si a pádit zpátky do máminy náruče, byly nakonec přínosné. Možná ještě více než ty dobré dny.

New Yorčané říkají, že i špatný den v New Yorku je pořád lepší než dobrý den kdekoliv na světě, což není tak daleko od pravdy. New York City jsem si naprosto zamilovala a už teď vím, že tohle loučení bude za rok jedno z nejtěžších. Práce aupair je jako horská dráha. Jednou dole, jednou nahoře. Dobré dny jsou vzpomínky a ty špatné jsou lekce. Se čtyřmi dětmi jsem těch lekcí dostala opravdu víc, než bych chtěla, ale jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré a ve výsledku je z vás multitalentovaný ninja, kterého jen tak něco nerozhodí. Navíc je to trošku, jako kdyby mi přibyli čtyři sourozenci. Ani si neumím představit, že bych se s nimi teď musela loučit, kdybych neprodloužila o další rok.

Zatím nad tím ani nechci přemýšlet, nicméně mě už zase dohání ta nenáviděná otázka ala „co se svým životem„. Ten rok uběhl neskutečně rychle a mě je jasné, že s druhým rokem to bude stejné a já už se pak budu muset někam posunout. A tak mám příštích pár měsíců dost o čem přemýšlet. Co vím stoprocentně je, že uplynulé tři roky pro mě byly neskutečně přínosné. Nemám bakaláře jako polovina mých vrstevníků, ani děti, jako ta druhá polovina, ale opravdu nelituji jediného dne.

Teď už ale k tomu, jaký je podzim v New Yorku. Nutno podotknout, že tady je podzim neskutečně krásný a tak nějak se liší od toho Evropského. Nejvíce asi farmami, které lidem umožňují trhání jablek a dýní. Trhání jablek ze stromu je pro Američany takové zpestření, že si za to i zaplatí. Ne jako u nás, kde celá rodina musí povinně k babičce na jabka a pak jíme dva měsíce štrůdl. 🙂

Farmářské obchody také umožňují pumpkin picking, kde si sami vyberete ze stovek dýní. Skvělá zábava pro děti. I pro aupairky. Dýně se samozřejmě vydlabou a vykrájí. Dokonce jsme navštívili jakousi výstavu, kde z perfektně vyřezaných dýní byly vytvořeny přenádherné věci. Tisíce dýní tvořící například vlak nebo most, přes který se dalo přejít. Zase jsem jednou koukala s pusou dokořán.

Kromě toho jsme se v rámci Halloween fun vydali do Haunted House, které jsou tady velmi populární. Ve tmě se vydáte do strašidelného domu či lesa (v našem případě kukuřičné pole, les a staré stodoly), kde vás zkrátka straší lidé převlečeni za nejrůznější obludy. Teď nemluvím o strašidelném hradu, který známe z českých poutí, ale o úžasných světelných a zvukových efektech a skvělém make-upu. Nejstrašidelnější půl hodinka mého života. Vylezli jsme pěkně spocení a rozstřesení. Dvě holky z naší petičlenné skupiny dokonce odmítly pokračovat, takže to byl opravdu adrenalin, ale opět něco, na co budu ráda vzpomínat.

Kromě sbírání dýní a utikání před chlápkem s motorovou pilou jsem se konečně vydala navštívit Boston a Harvardskou univerzitu. Boston je krásný, je to takový malý New York. Super cool, a mnohem méně lidí, což byla příjemná změna. Harvardem nás provedl kamarád, který tam studuje, takže jsme měli možnost kouknout se i na místa, kam turisti normálně nemají přístup. Nemusím asi říkat, jak úchvatná může být jedna z nejbohatších univerzit Ameriky. Opět jedna z věcí, kterou si člověk musí zažít na vlastní kůži.

Když jsem se po víkendu v Bostonu vrátila domů, čekaly na mě u dveří dárky a karty od rodiny, jako poděkování za uplynulý rok, který jsme oslavili v krásné asijské restauraci. A tak vzhůru do dalšího roku. První challenge bude překonat Vánoce v židovském domě. Tedy překonat fakt, že Vánoce se nekonají a hlavně to, že všichni, s kterými bych je chtěla trávit jsou 9 hodin letu ode mě. Ještě před tím mě ale čeká díkůvzdání, takže spousta jídla a srandy.

Také jsem se zapomněla zmínit o dobrovolnictví, s kterým jsem začala na končí léta. Dvakrát týdne si chodím hrát s chlapcem, který má autismus, což je pro mě velmi přínosná zkušenost a pocit, že dělám něco, co má význam je k nezaplacení. Jak Američani rádi říkají „do something for nothing„.

Sdílejte
Jsem prostě někdo, kdo miluje cestování. A psaní. A co může být lepší než psát o cestování? Mám za sebou dva roky jako au-pair v Anglii a jsem v půlce svého prvního roku v USA :)

ZANECHAT ODPOVĚĎ