Marie Imbrová: „Nemusíte se bát jet do Afriky, ale musíte se připravit.“

V druhé části rozhovoru o afrických zemích Keni a Zimbabwe, jsme si s Marií Imbrovou povídali o jejím projektu Tengenenge, africké kuchyni, dopravě, vzdělávání, zdravotnictví či korupci.

Mohla byste krátce představit Klub přátel Tengenenge?

Tengenege je sochařská komunita, která vznikla v 60. letech minulého století v Zimbabwe. Žije tam až tisíc lidí a je to největší sochařská komunita na světě. A protože tam většinou není jiný způsob obživy než otesávání kamene, tak se mi zdálo zajímavé poskytnout místním dětem stejný přístup do škol, jaké mají moje vnoučata. Takže jsme tam s pomocí mnou založeného spolku postavili školu, kterou prošlo již 140 dětí. Teď tam jedu vybavit páťáky a připravíme pro ně nějaké ověřovací zkoušky. V naší školce, která je uznána předškolním zařízením, platíme učitelku, aby tam mohly všechny děti. V rámci školky, máme projekt kuřecí farmy pro ženy. Ty přispívají na výživu dětí.

Každoroční provoz této školky vyjde náš klub přátel Tengenege na 5 000 dolarů.

Pozorujete za těch sedmnáct let, kdy jezdíte do Afriky, v těchto zemích nějaké změny?

To, co mě znepokojuje, je rozpad tradiční rodiny. To si myslím, že má velký dopad. Pak pochopitelně vidím změny z oblasti ekologie a turistického ruchu. Není pravda, že turistický ruch jenom přispívá k rozvoji těchto zemí. Já si například pamatuji kdysi krásné a nepoznané pobřeží v Keni, které je v současnosti zastavěné sítí hotelů, obklopených vysokými zdmi, do kterých se například místní z Mombasy vůbec nedostanou.

S tímto mám osobní zkušenost, protože jsem před 5 lety k padesátinám dostala pobyt v jednom takovémto německém resortu. Protože však nemám ráda organizovanou turistiku, tak jsem si z letiště vzala místního taxikáře, jenže oni mu odmítli příjezd po hotelové komunikaci, aby mě vyložil. Stejně tak, když jsem ho následně chtěla využít znovu, musela jsem ho nahlásit jako svého hosta, aby mu umožnili přístup.

Co se týká základních komodit, ty jsou v daných zemích dostupné?

Jsou, ale protože se všude platí, tak venkovské obyvatelstvo na to nemá, nebo má omezené zdroje.  Kromě toho, pokud jste stovky kilometrů od hlavního města, nečekejte, že v  malém místním obchůdku najdete něco více než olej, svíčky a mýdlo. Já si například do Tengenenge vozím i mléko, protože si ho ráda dávám do kafe. Když mi jednou došlo, kamarádka, která jela nakoupit cihly do tzv. okresního města, se nabídla, že mi ho přiveze. V daném městě pak musela obejít asi tři nebo čtyři obchody, než tam našla jednu lahev kondenzovaného mléka.

Skutečností také je, že řada komodit se musí odněkud dovážet, takže ceny jsou někdy nereálné. Alespoň pro místní.

A pro nás?

Také poměrně vysoké, protože Afrika je daleko dražší než třeba Asie. Takže já, pokud tam jedu tak počítám takový průměr 50 dolarů na den za skromné ubytování, dostatek balené vody a jídla. Což například v Asii někomu vystačí na týden.

Mluvíme-li o vodě, je dostupná všude?

V hlavních městech jsou vodovody, voda je rozvedená, ale je otázka, jak je ošetřována kanalizace. Např. v Zimbabwe když vypukla cholera, tak nejvíce případů bylo z Harare, kde neměli dostatek chemikálií, aby vodu ošetřili.

Samotná voda z pramenů se dá převařit, ale jinak je jedinou zárukou voda balená. Paradoxně do Senegalu se například dováží nejlepší balená voda z Francie. V Keni je dobrá balená voda z úpatí Mount Keňa a Kilimandžára. V Zimbabwe je balená voda dovážená z JAR.

Já mám štěstí, že v Tengenege je voda dobrá a německá velvyslankyně tam před deseti lety nechala dobudovat rozvody vody. Voda je čerpaná ze studny a nechali jsme udělat rozbory. Není vyloženě vhodná pro kojence, ale jinak je kvalitní a dojíždějí si pro ni i farmáři z okolí. Dokonce i mé kamarádky z Harare si přivážejí barely a vodu si do nich čepují.

Jak je to s mírou korupce v těchto zemích?

Vysoká. Odhaduje se, že minimálně 30 procent HDP skončí v kapsách různých politiků.

Vy osobně se s korupcí setkáváte?

My tím, že vozíme peníze v hotovosti, protože tam nemáme účet, tak v podstatě státní úředníky nepotřebujeme. Platíme všechno v obchodech, čímž zároveň platíme daně. Pokud někoho skutečně potřebuji, tak takovou tou „korupcí“ je, že se ho snažím přesvědčit při obědě, který zaplatím, co potřebujeme. Ale netýká se to ani tak nějakých rozhodnutí, jako spíše, když potřebujeme kvalitní auto. Já si vždy ověřuji u protějšku, který mi byl doporučen, zda je to auto kvalitní, zda řidič neměl nějakou autonehodu apod. Pokud jde o ubytování, tak to se řeší internetem a tam pochopitelně dávám už zálohu předem.

Pak je dobrou formou korupce v Zimbabwe a k tomu se hrdě hlásím, když cestuji dlouhodobě v autobuse nebo někam mimo hlavní město, že s sebou vozím knihy nebo noviny, ty místní. A musím říct, že mě lidé vždycky požádají, zda si mé odložené noviny mohou vzít a přečíst. Tak to se mi líbí, a pokud mám nějakou knihu povídek, tak jí zase někde nechám na zastávce pro někoho.

Co se týče dopravy, nejčastějším prostředkem je auto?

Pokud chcete dosáhnout cíle v určitém časovém horizontu, tak vám nic jiného nezbývá. I když mezi velkými městy můžete cestovat i autobusy. Tam je akorát nevýhoda, že linky jsou pevně dané a pokud se autobus rozbije, tak další spoj jede až třeba za 3 dny. Tam to pak musíte vyřešit flexibilně. Pochopitelně v hlavních městech můžete dále využívat taxi.

Keňa je proslulou turistickou destinací. Jak je to s turismem v Zimbabwe?

Turistů je zde podstatně méně. I když loni to bylo vyhlášenou nejzajímavější turistickou destinací z hlediska Velké Británie, pokud jde o divokou zvěř. Nicméně Keňa má milionovou návštěvnost, zatímco Zimbabwe jen několik set tisíc.

Pokud jde o místní kuchyni?

Základní pokrm je víceméně stejný, je to kaše. V Keni se jí říká ugali, v Zimbabwe sadza. Sadza je dělaná z hrubě mleté kukuřičné mouky, která se uvaří s vodou, a pak záleží, zda rodina má dostatek peněz na přílohy. Jí se buď s nějakou tomatovou omáčkou, listy podobné špenátu, nebo pokud má rodina větší prostředky, občas se k tomu jí kuře a vajíčka. Maso se obecně jí velmi málo.

Ve městech to je ale něco zcela jiného, zde žijete jako v Evropě. Tedy kromě chudých lidí ve slumech, kteří rovněž žijí třeba jen s jedním jídlem denně.

Jaké je vaše oblíbené jídlo?

To co v podstatě v obou zemích není, akorát třeba v Mombase. Já mám ráda mořské ryby a plody a na to je výborný Senegal.

Jaký je místní vzdělávací systém?

Zimbabwe má velmi pěkný vzdělávací systém. Protože je však placený, zůstává otázkou, jak dlouho děti do škol chodí. Primary school je od 1. do 7. třídy, Zimbabwe junior certificate je další 2 roky, a pak mohou jít na Secondary school, která je jen 2 roky. No a pak mohou jít na univerzitu. U středních škol si mohou vybrat mezi soukromými či státními, ale zásadou je, že se všude platí. Zkoušky jsou celostátní a podobají se systému naší státní maturity.

Platí se tedy i za základní vzdělání?

Ano, v Zimbabwe musíte zaplatit uniformu, školné, učebnice, a koupit boty. Plno rodičů na to nemá, takže buď školní docházku odkládají, nebo děti posílají jen v určitém období, např. v období sucha. Zimbabwe má také systém, že pokud mezi 4. a 5. třídou dítě nesplní určité penzum navštívených hodin, tak už není klasifikováno a ani nemůže dál.

Pokud jde o zdravotnictví?

Zimbabwe mělo velmi vyspělé zdravotnictví, ale plno lékařů zejména v letech 2005-2008 odešlo do zahraničí. Odešli i zdravotní sestry. Říká se, že v tomto období kvůli hospodářské krizi a napětí před volbami odešlo celkově až 3 miliony Zimbabwanů. Většinou to byla kvalifikovaná síla.

Jaké je riziko nemocí v těchto zemích?

Malárie je všude, kde je stojatá voda, a rovněž se tu vyskytuje žlutá zimnice. Oboje jsou to choroby, které Evropana skolí, takže je dobré se proti zimnici třeba očkovat. Proti malárii očkování není. Nicméně daleko více chorob je takových těch běžnějších, kdy si člověk přinese nějakého parazita, nebo se něčím nakazí. V mnoha případech nám dělá problém i místní jídlo, protože máme jinou střevní floru. Další nemocí je AIDS, ale protože jsou známy způsoby přenosu, tak se mu cizinec může dobře vyvarovat.

Kolik Čechů žije v Keni a Zimbabwe?

V Keni je docela zajímavá česká komunita. Nejvíce žijí na pobřeží, docela mladí lidé. Zůstal tam například kameraman České televize Jakub Zahradníček. Žije tam minimálně takových dvacet, třicet Čechů a další se tam pravidelně vrací.

V Zimbabwe je to menší, tam jich je takových pět, šest.

Poslední otázka, co byste doporučila navštívit?

To je hrozně zavádějící, každý člověk si podle svého charakteru v Africe dokáže něco najít. Znám lidi, kteří tam jedou jen proto, aby vylezli na ty nejvyšší hory a zažili svítání. Rovněž milovníci safari mohou být v Africe na mnoha různých místech. Milovníkům pláží bych doporučila Mozambik. Mě osobně však fascinují lidé. Takže v každé africké zemi si každý něco najdete.

Já bych spíše řekla, že se nemusíte bát jet do Afriky, ale musíte se na to dobře připravit.

 

Foto: Archiv Marie Imbrové