Pavel Cingl (*1962) se do povědomí svých fanoušků zapsal především jako skvělý rockový houslista a hudební producent. Spolupracoval s řadou osobitých umělců, jako jsou Ivan Hlas, Načeva, Vltava, Anna K, Phil Shoenfelt, Lorraine Leckie, UN Symphony Orchestra, Mark Steiner, Sladký Konec a Jull Dajen. Pavel Cingl žije v Praze, věnuje se hudbě, psaní, cestování a především životu.
Ahoj Pavle, o tobě je známo, že jsi procestoval s houslemi kus světa. Co vím, tak jsi hrál hodně ve Spojených státech. Jaké je pracovat za oceánem?
Měl jsem tu čest hrát pouze v USA a v Kanadě. Tam existuje velký rozdíl mezi New Yorkem a tím zbytkem. V New Yorku je tvrdá konkurence. Musíš být všude na čas, musíš být vždy připraven a okamžitě reagovat na danou situaci. A když dostaneš prostor, tak ho musíš co nejlépe zúročit. Druhá šance se tam zpravidla nedává. Jinak ve zbytku USA a v Kanadě to vlastně funguje dost podobně, jako u nás, alespoň z mé zkušenosti.
Co vím, tak jsi také vyhrál konkurz do newyorské filharmonie? Jak se to všechno seběhlo?
Nebyla to newyorská filharmonie, to je trochu jiná liga! Byl to UN Symphony Orchestra, což je symfonický orchestr OSN. Oni měli tehdy před sebou velký koncert v Symphony Space na Broadwayi a chybělo jim několik houslistů. Byl jsem zrovna v New Yorku a kamarád mě na to upozornil. Já jsem se tomu nejdřív smál, ale nasadil mi brouka do hlavy. Tak jsem nakonec napsal mail jejich dirigentovi a on mě pozval na zkoušku. Nejdřív se mi rozklepala kolena, ale nakonec rozhodlo to, že orchestr zkouší v 27. patře budovy OSN a já jsem se tam hrozně chtěl podívat. Sebral jsme odvahu a oni si mě tam k mému překvapení nechali. Musel jsem pak cvičit šest a víc hodin denně, abych se naučil ten repertoár a nakonec jsem si s nimi zahrál na Broadwayi mj. Dvořákovu Novosvětskou, což byl jeden z největších zážitků mého dosavadního života. Potom jsem s nimi hrál ještě jeden koncert. Vlastně mě pořád vedou v kádru. Vloni, když jsem byl v New Yorku, tak ač tou dobou neměli žádný koncert, chodil jsem si s nimi alespoň zazkoušet.
Tvá oblíbená země je Norsko. Jak je to tam s prací? Kde a s kým jsi v Norsku hrál?
V Norsku jsem poprvé hrál s Philem Shoenfeltem a poté ještě několikrát v různých sestavách s Markem Steinerem. Hrál jsem vlastně jenom v Oslu a v jeho nejbližším okolí. Kromě několika klubů, které se nijak neliší od těch našich, byl asi největší zážitek koncert v mauzoleu Emanuela Vigelanda. Ten prostor nemá okna, má naprosto unikátní akustiku a je tam skoro tma.
Pojďme ale kousek poodejít od hudby. Ty jsi všestranný umělec a také píšeš. Po novele PITRALON, která ti vyšla před čtyřmi roky, je právě teď na trhu tvoje druhá kniha JAK SE LOVÍ HAVRANI. Inspirují tě při psaní zkušenosti z práce v zahraničí, nebo jsi ten typ, který může psát z domova od stolu?
Já jsem zvyklý psát kdekoliv. Hodně píšu na cestách. V autě, v letadle, na hotelu, v šatně. Knížku Jak se loví havrani jsem vlastně začal psát v Oslu. Samozřejmě, že pokud se v mé knížce objeví nějaké zahraniční prostředí, tak je to zpravidla to, které jsem si mohl tzv. ošahat.
Kam ses dostal s houslemi nejdál?
Nejdál jsem byl v Kanadě a v USA, ale určitě nejexotičtější místo, kde jsem hrál, byl Island.
Máš nějaký vzkaz našim čtenářům, který se týká cestování a práce v cizině?
Vzkaz je jednoduchý – cestujte a pokud to jde, tak tam i pracujte. Ty zkušenosti jsou k nezaplacení!
Tak díky moc za rozhovor a za čtenáře Světaznalce přeju, ať se ti JAK SE LOVÍ HAVRANI dobře prodávají.
Není zač… To doufám.
Diskuse u článku