Testado.cz - recenze a výběry nejlepších produktů Testado.cz - recenze a výběry nejlepších produktů
Menu
>

Roční Erasmus v přeplněném Istanbulu

10. 12. 2015 aktualizováno

Rok strávený v Istanbulu byl nejhezčím rokem mého života. Přestože Istanbul nebyl moje první volba, pokud jde o Erasmus, rozhodně nelituji. Istanbul je chaos se spoustou lidí, je to město, které má svou vlastní energii a tu si rychle zamilujete.

Základní informace

  • Autor: Milan
  • Země: Turecko
  • Město: Istanbul
  • Univerzita: Fatih Universitesi
  • Obor: Mezinárodní vztahy
  • Domovská univerzita: Univerzita Palackého v Olomouci
  • Jazyk studia: anglicky
  • Délka pobytu: 10 měsíců

Doprava

V srpnu jsem začal přemýšlet, jak se do Istanbulu vůbec dostat, a jako první mě napadlo, že bych mohl letět letadlem, protože letenky z Budapešti, zprostředkované společností Wizz Air, jsou velmi levné. Do Istanbulu létají rovněž přímé lety z Vídně. Kdybych jel odtud, určitě bych zvolil Turkish Airlines, nejen kvůli ceně, ale také kvůli luxusnímu servisu během letu. Turkish Airlines oproti společnosti Wizz Air navíc umožňují vzít si s sebou více zavazadel bez příplatku navíc. Kromě toho Wizz Air létá na letiště v asijské části Istanbulu, ze které je složitější doprava.

Díky své dobrodružné povaze jsem se nakonec rozhodl nevyužít tuto nejpohodlnější cestu, ale dát přednost autobusové dopravě z Prahy do Sofie a odtud do Istanbulu. Nastupoval jsem na autobusové stanici v Bratislavě, kam přijel autobus s Prahy už s 90 minutovým zpožděním, které se nám cestou do Budapešti podařilo dohonit. Bulharská dopravní firma nabídla moderní autobus, dokonce s klimatizací, avšak řidič i stevard uměli jen bulharsky.

Z Bratislavy jsem vyjížděl v 17:00 a cestou jsme absolvovali pasovou kontrolu na srbských hranicích, do Sofie jsme dojeli v 6:00. V Sofii jsem strávil jeden den, což pro mě představovalo největší výhodu cesty autobusem. Ze Sofie jsem jel 21:00 s tureckou autobusovou společností, která nabízela přímý noční autobus do Istanbulu, kam jsme dojeli 9:30. Lístek na celou cestu jsem si koupil už doma na Slovensku na autobusové stanici. Nutno podotknout, že turecká společnost nabízí moderní autobusy, pohodlné sedačky a velké obrazovky. Obecně se dá konstatovat, že autobusová doprava v Turecku je velmi kvalitní a nabízí standardně služby srovnatelné s naší Student Agency. Jediným problémem je, že se nedomluvíte jiným jazykem než turecky.

 

Z autobusové stanice v Istanbulu jsem si vzal taxi, protože jsem se ještě nevyznal ve veřejné dopravě. V taxíku jsem zjistil, že řidič neumí žádný světový jazyk, naštěstí adrese mých budoucích kolejí porozuměl a mně nezbylo než doufat, že si neřekne za cestu nepřiměřenou sumu. Cena celé téhle dobrodružné cesty do Istanbulu byla srovnatelná s přímým letem z Prahy nebo Vídně, mě však nabídla jedinečnou možnost strávit jeden krásný den v Sofii.

Cesta zpátky byla podstatně kratší – letěl jsem Turkish Airlines do Vídně. V Istanbulu jsou vlastně dvě velká letiště, jedno v asijské a jedno v evropské části. Já jsem letěl z Ataturkova letiště, které je v evropské části a ze kterého se dá velmi snadno dopravit autobusem, nebo metrem. Letiště v asijské části zatím není připojeno k síti metra a dopravit se odtud do evropské části je velmi komplikované. Na letišti naštěstí nebyl velký problém se domluvit anglicky.

Ubytování

První semestr jsem bydlel na kolejích, které nám byli doporučené univerzitou UP. Tyto koleje měly velkou výhodu a to takovou, že byly velmi blízko k mé univerzitě. Přičemž univerzita vznikla relativně nedávno a je umístěna na okraji Istanbulu, tedy více než dvě hodiny cestování přeplněnou a smradlavou hromadnou dopravou do centra.

Kolej byla moderní, měla svou recepci, příjemné vybavení pokojů, kolejní bazén kousek od přilehlého parku a taky své fitness centrum a kinosál. Do školy jezdil dvakrát denně autobus tam a dvakrát denně zpátky, jízdenky byly v ceně ubytování. Pěšky do školy se dalo dojít pěknou procházkou vilovou čtvrtí za půl hodiny. Kolej byla primárně určena pro zahraniční studenty a panovala zde přátelská atmosféra. Na této koleji jsem poznal všechny své budoucí kamarády. Spolu s nimi jsme se potom v druhém semestru přestěhovali do centra.

Proč jsme se přestěhovali? Drahé ubytování na této koleji skýtalo sice nepopiratelný luxus, avšak jeho lokace byla, pokud šlo o zábavu v centru, větší supermarket, nebo turistiku (muzea, památky atd.), úplně nevhodná. Což v kombinaci s přeplněnou dopravou, do které se člověk často ani nevmáčkl a musel tak čekat na další spoj, způsobilo naše rozhodnutí se odtud přestěhovat. Cena kolejního ubytování v nevelkém pokoji po třech, činila 280 euro za měsíc, což byla na okraj města nekřesťanská suma.

12170067_846321852153594_817218179_o

Druhý semestr jsme si přes web Craighlist našli pokoj v úplném centru města – v Beyoglu. Z této čtvrti města, z každého koutku, koukala tisíciletá historie z dob Byzantské a Osmanské říše. Bydleli jsme v podstatě ve středu Istanbulu, dobře propojeni sítí metra s hlavními částmi města. Od Bosporu jsme bydleli jen asi 40 minut pěšky a od Taksimu, kde začíná kulturní srdce města, jen cca pět minut. Bydleli jsme v domě, který měl pět poschodí po jednom bytě, v každém bydleli mezinárodní studenti. Já jsem bydlel v bytě po třech s kamarádem z Frankfurtu a s jedním ze Soulu.

Cena byla příznivá a to cca 220 euro, což bylo vzhledem k poloze super. Nízká cena ubytování byla dána faktem, že naše čtvrť, původně řecká, byla obývaná Kurdy, kteří sem byli povinně nahnáni z východní části Turecka v čase občanské války, v 80. letech tureckou armádou. Čtvrť se zdála být bezpečnou kromě faktu, že člověku byly občas na rohu nabídnuty drogy od milého drogového dealera a v noci bylo občas z dálky slyšet střelbu. Všechny tyto nesnáze byly vykompenzovány respektem tureckých přátel, kteří byli překvapeni, že jsem si vybral právě tuto čtvrť.

Život v Istanbulu

Život v Istanbulu tepe každou přeplněnou ulicí. S nádhernými starobylými budovami, paláci a mešitami kontrastují veskrze funkční a nehezké, nebo už moderní budovy, což však dodává městu jedinečnou atmosféru. Je to obrovské město, rozdělené průlivem Bospor na dvě poloviny a dva světadíly. Deset milionů lidí žije v evropské části a zbytek v asijské, přičemž denně až dva miliony lidí denně cestuje z asijské do evropské části za prací. Ještě před pár desítkami let měl Istanbul jen méně, než jeden milion obyvatel. V průběhu rapidní urbanizace tureckého venkova se Istanbul za poslední desetiletí zdesetinásobil, s čímž se samotné město ještě stále potýká, což je patrné právě na městské dopravě, nedostatku místa na parkování a celkové přeplněnosti ulic.

Většinu památek, včetně těch nejvýznamnějších z dob osmanských a byzantských, musíme hledat v evropské části a to vesměs v místech, kam sahala stará Konstantinopole. Části města, které vznikly v druhé polovině dvacátého století, byly většinou nekvalitní, ničím zajímavé budovy, které nestáli za návštěvu. To se ale pomalu mění, od devadesátých let, když se Turecko dostalo do ekonomického boomu. Budovy se začaly modernizovat, začaly se stavět mrakodrapy a tak se modernizovaly i okrajové části města. Přesto stále můžeme vidět mnoho budov s opadanou omítkou a poškozenou statikou.

Počasí pro mě bylo nemilým překvapením, vzhledem k poloze jsem očekával přece jenom přívětivější podzim a spíše deštivou zimu. Opak byl však pravdou, vlezlý chlad a studený prudký vítr od moře činil pocitovou teplotu o několik stupňů nižší, než jaká ve skutečnosti byla. Několikrát jsme zažili i nevídaně silnou sněhovou bouři. V průběhu roku byla průměrná pocitová teplota v Istanbulu, v porovnání s Prahou, pravidelně nižší.

Do devadesátých let stála problematika veřejné hromadné dopravy na okraji zájmu politiků. Vozový park veřejného dopravce byl starý a nezrekonstruovaný a nedokázal plnit poptávku obyvatel. Od devadesátých let se toto mění a začíná se stavět první linka metra od letiště až do centra.

Istanbul je protkán hustou sítí veřejné dopravy. Nejrychlejší možnost přepravy nabízí metro, dále je možné využít tramvaje, autobusy a metrobusy. Je nezbytně nutné si zařídit kartičku na dopravu, na kterou si načtete kredit a ze které se pak jednotlivé jízdenky odčítají po přiložení na terminál u vstupu. Doprava je přeplněná a často se v ní nedá ani pohnout. V okrajovějších oblastech je často jedinou formou dopravy starý, neklimatizovaný autobus. Cyklistika se v Istanbulu vzhledem k neexistenci cyklostezek a stylu řízení aut zdá být adrenalinovým sportem.

Nabídka zboží je široká, ovoce a zelenina je mnohem chutnější. Obecně lze tvrdit, že jídlo z restaurací i potraviny jako takové jsou kvalitnější. Alkohol je velmi drahý, ale drahý alkohol kompenzují velmi levné a dobré sodovky, pivo je taky mnohonásobně dražší a není tak dobré. Doporučuji baklavu, chalvu, borek, všechno turecké pečivo od sladkého po slané (nejlépe plněné sýrem). Balená voda je extrémně levná a dá se koupit všude, stejně jako velké, ne moc dobré preclíky.

Univerzita a studium

Fatih Universitesi je jedna ze čtyřiceti soukromých univerzit, které působí v Istanbulu. Vznikla relativně nedávno a vyznává hodnoty konzervativního islámu. Univerzita má deset tisíc studentů a tři kampusy. Já jsem studoval v hlavním a největším v Beylykduzu na katedře mezinárodních vztahů. V rámci hodnocení tureckých univerzit je v nejlepších 20%, přičemž je v Turecku nějakých asi sto třicet univerzit. Z pohledu světového však nějak výjimečná není. Asociace, která provozuje Fatih má v mnoho zemích světa (a to hlavně v těch rozvojových) svoje střední školy, jejich schopní a nadaní absolventi dostávají grant na studium v Istanbulu. Studium samotné bez grantu na mojí katedře na rok přesahovalo 10 000 euro. Velké pozitivum školy je v tom, že je multinárodní, mající studenty ze 140 zemí světa. Většina ze studentů pochází z afrických nebo středoasijských států. Evropanů a Američanů je méně.

Pokud jde o organizaci vyučování, oproti našemu systému není odlišná, snad jen fakt, že nepoužívají náš kreditový systém, ale jejich vlastní verzi tohoto systému. Výuka je rovněž rozdělena na přednášky, semináře. Někde je a někde není povinná docházka, v závislosti na vůli učitele. Na katedře, na které jsem měl možnost studovat, působili externisti, kteří pracují na Ministerstvu zahraničních věcí Turecka a jejich předměty patřili k těm nejlepším.

Každý předmět probíhal jednou týdně tři hodiny. Přestávka byla každých cca 45 minut na 10-15 minut. Učitelé byli vstřícní a vzhledem k tomu, že to byla soukromá škola, snažili se spíš poradit a nebyli nepřiměřeně nároční. Většina kurzů probíhá v angličtině, kterou mají učitelé velmi dobrou, což se však nedá říct o tureckých studentech.

Zahraniční studenti, kterých bylo cca 40%, uměli anglicky velmi dobře a byli většinou milí. Turecká většina měla s angličtinou velké problémy a je mi záhadou, jak vlastně mohli v anglickém jazyce studovat. Jejich příprava na hodiny a zkoušky pak končila u prostého memorování se vět. Tomu, kdo se učit chce, škola poskytne super zázemí, tomu, kdo to chce odfláknout je to v podstatě umožněno. Čas, který jsem nemusel věnovat škole, jsem si mohl užít při poznávání města, muzeí a zbytku Turecka.

Kulturní šok

  • Největší rozdíl bych viděl v odlišném rytmu dne, který je udáván z části počasím v letních měsících a z části náboženskými zvyklostmi (modlitby během dne). Lidé jsou velmi milí, přátelští a pohostinní, není neobvyklé být pozván na čaj od někoho, koho skoro neznáme.

  • Stejně tak není neobvyklé jít na čaj třeba pětkrát denně – vzhledem k ceně to na svém rozpočtu skoro vůbec nepocítíte. Čajovny jsou doslova na každém kroku a černý čaj je všude skoro stejný, a i kdyby byl někde kvalitnější, několik kostek cukru tyto jemné nuance lehce srovná. Dobrý černý čaj se podává v malých skleněných šálcích a osladit si jej můžete sami podle uvážení. Turci jsou velmi přátelští a živě se o vás zajímají.

  • Kdo nikdy nejel přeplněnou městskou dopravou v Istanbulu, si neumí představit, jaké je to jet tak namačkaný na ostatní, že i kdyby tramvaj prudce zabrzdila, prostě nemáte kam spadnout.

  • Istanbul je město, kterému vládnou kočky, jinak si jejich koncentraci nedokážu vysvětlit. Zvláštní je, že kočky vypadají všechny velmi čistě a zdravě, zvlášť v kontrastu s občas na ulici ležícími, vždy velkými a mrtvě vypadajícími psy.

  • Měl jsem to štěstí, že jsem zažil svátek Ramadán v centru Istanbulu, v praxi to znamenalo být svědkem postění se věřících, přičemž paradoxně byly všechny restaurace a čajovny otevřeny. Večer byly na několika místech vydávány státem financované večeře. Sama večeře je odstartována modlitbou při západu slunce a pak ještě dvakrát přerušena další modlitbou. Večer ulicemi chodí muž s bubnem, který budí věřící kolem čtvrté hodiny v noci, aby se ještě naposledy najedli a napili, než vyjde slunce.

  • Očekával jsem turecké záchody všude, ale setkal jsem se s nimi jen asi dvakrát.

Nejlepší zážitky

  • Společně oslavený Silvestr na lodi přes Bospor, s 30 přáteli, když jsem byl se správnými lidmi ve správný čas.
  • Výhra v dvanáctihodinovém turnaji v Tavle který proběhl v útulné čajovně.
  • Západy slunce na pobřeží s dobrým tureckým čajem.

Turistické tipy

Doporučuji památky z byzantské říše, což je Hagia Sofia a menší kostely, které jsou relativně dobře zachovalé a roztroušené po staré Konstantinopoli. Naproti Hagia Sofia jsou dva několik tisíc let staré obelisky, které byli přenesené císařem Konstantinem z Egypta na počest přenesení hlavního města římské říše z Říma do Byzantia. Kousek od Hagia Sofia je sultánův bývalý palác Topkapi. Za zmínku stojí starověké byzantské hradby, které jsou zachovalé a dají se projít skrz až nahoru a projít po celé dvacetikilometrové délce. Náměstí Taksim a přilehlé uličky jsou centrem zábavy a nočního života. Nádherný výhled na Bospor je zaručen z nespočtu míst v Istanbulu. Obecně se dá říct, že v evropské části jsou muzea, staré budovy, mrakodrapy a v novější asijské části je větší klid a jsou odtud krásné výhledy na Istanbul a to hlavně na západy slunce.

555405_548367765181654_95359578_n

Přínos pobytu

Erasmus mi dal příležitost poznat jinou kulturu, seznámit se s jiným náboženstvím, pochopit jinou mentalitu. Mohl jsem poznat Istanbul a studovat na kvalitní škole, ale hlavně se spřátelit s nejrůznějšími super lidmi, ze kterých se na jeden rok stala v podstatě moje druhá rodina. Jediné negativum vidím v dlouhém odloučení od přátel a rodiny doma.

Sdílejte článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo neohodnotil, buďte první.

Autor článku

Podobné články

Diskuse u článku

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odeslat komentář