Během studia na gymnáziu bylo mojí povinností zvolit si kromě angličtiny druhý jazyk, který se budu učit. Zvítězila francouzština, do které jsem se posléze úplně zamilovala. Během studia na vysoké škole jsem začala přemýšlet, jak se více zdokonalit v mluvení a dostat se do blízkého kontaktu s Francií. A tak jsem začala hledat informace o tom, jak najít práci au-pair ve Francii na dva letní měsíce prázdnin.

Základní informace

• Autorka: Andrea
• Země: Francie
• Město: Sérent, Bretagne
• Typ pobytu: au pair
• Místo: rodinný dům na venkově
• Jazyk: francouzština
• Délka pobytu: červenec – srpen 2012 (2 měsíce)

Úvod do příběhu

Všechno klaplo. Práci au-pair jsem našla díky své kamarádce Terce, která tam jela již podruhé na léto do jedné rodiny hlídat dvě holčičky. Její rodina se nacházela také na úplném venkově v Bretagni. Původně jsme tuto práci hledaly rok zpátky spolu. Agentury za to chtěly dost peněz a podle zkušeností ostatních se nám nezdály jako dost důvěryhodné. A tak jsme naše inzeráty daly na web www.aupairworld.com, kam se registrují jak aupair, tak rodiny, které aupair hledají. Terce se to povedlo, jelikož už tou dobou měla spoustu zahraničních zkušeností. Já vyrazila až o rok později do rodiny ve vesničce Sérent, asi hodinu od Rohan, kde bydlela Terka.

Doprava

Dopravu na místo jsem zvolila kombinovanou – letadlem do Paříže a rychlovlakem TGV do Nantes, kde si mě vyzvedli „rodiče“. Pro oba způsoby dopravy platí, že čím dříve si lístek zarezervujete, tím je to levnější, a ten rozdíl je dost markantní. Obecně doprava po Francii je hodně drahá, ale včasná rezervace TGV vyšla tehdy místo 90 EUR třeba na 30 EUR. Na cestu zpět jsem zvolila z Nantes do Paříže autobus, který jezdil tuhle trasu jednou denně, byl levnější než vlak, ale samozřejmě cesta trvala o dost déle. Let trval přibližně 2 hodiny, cesta TGV řekněme 5 hodin, autobusem třeba 8 hodin. Tuším, že obě cesty (tam letadlo a vlak, zpět autobus a letadlo) mě vyšly přibližně na 8 000 Kč. Dnes to bude asi levnější, předpokládám.

Veselé bylo dostat se v Paříži z letiště na nádraží. Metro má v Paříži asi 20 tras a barev, ale musím říct, že i přes to bylo velmi přehledné. Lístky byly určitě dražší než u nás, už si nevzpomínám na cenu. Pamatuji si, že týdenní lístek stál v přepočtu stejně jako tříměsíční studentská jízdenka v Praze :) Bez lístku se do metra nedostanete, jelikož tam všude mají něco jako turnikety na vstup. Jezdících schodů jsem zas tolik nepotkala, ale musím říct, že svůj obří kufr jsem nevezla snad ani chvilku – francouzští muži potvrdili svoji pověst opravdových gentlemanů:)

Nádraží je v Paříži několik a to moje bylo velké snad jako půlka Prahy, aspoň jsem měla takový pocit :) Je proto dobré nastudovat si přesnou trasu po Paříži ještě před odjezdem a dát si dostatečnou časovou rezervu – jen projít celým nádražím a najít moji kolej mi trvalo třeba hodinu a půl. Taky tuším, že jsem musela vejít přímo do svého vagonu, ne do jiného a projít to vnitřkem. Měla jsem vagon číslo 11. Vagony byly řazeny od jedničky – ovšem po desítce následovalo 20, 19, 18, 17….. Ano, můj vagon byl až ten poslední, tedy dalších 10 minut cesty :)

Ubytování a mzda

Rodina, ke které jsem přijela, měla 4 děti – holčičky přibližně 4, 6 a 8 let a asi 10tiletého kluka. Hlídat tolik dětí bylo překvapivě o dost jednodušší, než hlídat jedno nebo dvě. Tolik sourozenců se totiž zabaví vlastně samo a krom toho, že se občas perou a hádají, si také pomáhají a některé věci udělají za vás. K výchově jsem nedostala prakticky žádné instrukce, ale děti měly tak pevný a stereotypní režim, že si o všechno v daný čas řekly.

Bydlela jsem společně s nimi v jejich rodinném domku na úplném venkově, mezi polem, lesem a silnicí. Bez auta se tam prakticky nedá fungovat, takže jich většina rodin měla hned několik. Měla jsem vlastní pokoj na patře s dětmi, které měly také každý svůj vlastní pokojík.

Za nájem ani jídlo ani nic jiného jsem pochopitelně platit nemusela a dostávala jsem týdně mzdu 50 EUR. Celkový dvouměsíční výlet mě tedy vyšel prakticky na nulu. Vydělala jsem si tam na cestu, nějaké dárky a na zaplacení vstupů či výletů. Rodina mě také vzala sebou na dvoutýdenní dovolenou do Portugalska, kde jsem žádnou mzdu nedostala. Celkově jsem to tedy brala jako velikou zkušenost zadarmo. Pokud tedy cílíte do zahraničí za velkým výdělkem, aupair asi není nejšťastnější volba.

Rodina a práce aupair

V rodině panovala taková zvláštní atmosféra. Rodiče spolu zrovna moc nefungovali. Táta pracoval v podstatě na poli a staral se o všechna pole a „prasenčáky“, které vlastnili, a zároveň také obchodoval na burze. Máma pracovala v nemocnici jako zdravotní sestra. Často měla noční, takže se prakticky úplně míjeli, a zřejmě to byl i účel. Ona byla krásná a fajn ženská, ale neskutečně žárlivá, takže manžel měl zakázané snad všechno. Jenže když už se potají napil s kamarády nebo na nějaké oslavě, choval se jako prase, což jsem bohužel zažila na vlastní kůži. Nic vážného se nestalo, ale bylo zapotřebí pár rázných slov :)

Celkově to nebyla rodina zrovna přátelská a nebyli zvyklí na návštěvy. Myslím, že jsem byla jejich první a poslední aupair. Na jednu stranu mě vzali sebou na dovolenou, na druhou mi ale táta několikrát připomněl, že se s nimi mám dobře, že za mě všechno musí platit a tak, což nebylo zrovna příjemné.

Děti jsem hlídala většinou celý den, podle směn mámy. Měla jsem k dispozici auto, takže jsme mohli vyrazit třeba do města na koupaliště. Vařila jsem jim jen úplně nenáročná jídla dle doporučení jejich maminky, jako např. špagety s kečupem, zelenina na pánvi (ratatouille), klobásky (ty jedli pořád), fazole (ty tam rostly všude) atd.

Volno

Kdykoli jsem měla volno, vzala jsem auto a odjela, třeba i na víc dní, ke své kamarádce Terce a její rodině. Tam panovala naprosto jiná atmosféra! Rodiče by se rozdali, dům byl stále dokořán pro případné kolemjdoucí a rodiče si uměli života opravdu užívat! :) S nimi mám vlastně nejvíc zážitků, vařili pro nás typická francouzská jídla, vzali nás na výlet do Mont-Saint-Michel, brali nás na diskotéky a zábavy, kde nás seznamovali se stejně starými lidmi, jako jsme byly my s Terkou, a to už se člověk u vína úplně jinak rozpovídá francouzsky! A taky se u nich samozřejmě neskutečně chlastalo, to ani nejde jinak říct, od rána do rána :) Za volantem mají ve Francii povoleno 0.5 promile, ale ani tato povolená hladina jim opravdu nestačila :)

Život v Bretagni

V Bretagni obecně bylo počasí podobné anglickému, přecijen to není daleko. Pokud si dobře pamatuji, často pršelo a bylo dost vlhko, ale celkem teplo. Pojem místní doprava mě dost rozesmál – jak jsem říkala, bez auta se nikam nedostanete. Nejbližší vesnice byla právě Sérent, pár kilometrů od domu. Ve vesnici bylo všechno – úřady, obchody, koupaliště, pošta atd. Blízká větší města jsou Vannes a Rennes, asi třikrát tak daleko je záchytné velké město Nantes. K moři na jih to bylo autem něco přes hodinu po dálnici. Když jsem tam viděla moře poprvé, nemohla jsem uvěřit, že může být taky tak ošklivé :) Zkrátka když jsem přijela, tak tam byla dost zima a voda byla úplně hnědá. Ale někdy v srpnu jsme byly s Terkou a všemi dětmi u moře znovu a vypadalo to tak, jak si ho všichni představujeme – modré moře, pláž, koupání, zmrzlina a tak dále.

Životní náklady jsou ve Francii celkově vyšší, stejně tak doprava je dražší. Přestože mají průměrnou mzdu jen o málo větší než Česká republika, medián mají daleko větší – tzn. nejsou u nich takové rozdíly mezi bohatými a chudými a i lidé na vesnici mají slušné peníze. Především lidé pracující v zemědělství – člověk jezdící s traktorem po poli má třeba třikrát víc než u nás člověk v menším městě. Co se týče potravin – o těch se ještě určitě rozepíšu, protože jídlo je u nich prostě luxusní – jsou sice o něco dražší, ale také o hodně kvalitnější. Prakticky jsem tam nenarazila na tu úplně nejlevnější a totálně nekvalitní úroveň potravin, kterou máme u nás. Zkrátka ten level u nich už začíná daleko výš. A ty sýry…!:)

Bretagne je v podstatě taková malá země v zemi. Mají svojí kulturu, podobnou irské, co se týče hudby a tance. Zúčastnila jsem se jednoho místního vesnického festiválku. Hrála tam hudba opravdu hodně podobná irské – s harmonikou a flétnou, a tančily se kruhové tance. V Irsku jsem nebyla, ale takhle nějak si venkov představuji. Stejně jako v Irsku mluví jen asi 4% populace irsky, v Bretagni umí zhruba stejný podíl bretagnsky, většinou už jen starší lidé. Ale jazyk je stále zachován na dopravních značkách –  veškeré nápisy jsou ve dvou jazycích. Místní lidé jsou na svoji kulturu a „zemi“ pyšní. Dokonce, když jsem přijela, ptali se mě, jak se mi tu líbí. Odpověděla jsem něco ve smyslu, že se mi tady ve Francii moc líbí. Bylo mi vyjasněno, že odpověď je špatná – měla jsem říct, že se mi líbí tady v Bretagni :-)

Turistické tipy

Nejhezčí v okolí, co jsem viděla, byl určitě Mont-Saint-Michel na severu Bretagne. Je to místo, které je při přílivu ostrov a při odlivu poloostrov. Jinak je tam krásně všude – je to venkov, čistý vzduch, vesničky a městečka jsou malebná s malými domky z cihel, najdete tam spousta krásných kostelů. Osobně jsem viděla např. městečka Josselin, Vannes, Rochefort.

Kulturní šok – potraviny!

Když se řekne Francie, představím si famózní sýry, tříhodinové obědy či večeře, k snídani croissant nebo bagetu se slaným máslem. Prostě francouzská kuchyně je opravdu výtečná. Většinou nejedí pořádnou porci jednoho jídla (jako např. svíčková se šesti), ale více jídel po malých porcích. Součástí kuchyně jsou i veškeré mořské plody. Ty mě bohužel nezachutnaly, ale měla jsem krevety, mušle, ústřici (tu jsem musela vyplivnout do záchodu – první co cítíte, když ji vysrknete, je slaná voda a v ní plavající sliz….) a taky žabí stehýnka a šneky. Šneci se jedí s bylinkovým máslem – takže cítíte jen chuť toho másla, šnek sám o sobě žádnou chuť nemá. Žabí stehýnka chutnaly jako jemnější kuřecí. Ale těch sýrů bych se snad nikdy nepřejedla…. Hlavně, u nás koupíte za 50 Kč malý měsíček sýra, tam je za stejnou cenu celý koláč sýra!

Jednou jsem se zúčastnila rodinné večeře u starších lidí, kam mě vzala rodina Terky. No, jedlo se snad 5 – 6 hodin, do toho se rodina chlubila domácími pálenkami, samozřejmě ke každému typu jídla musí přijít adekvátní víno, před tím vším také aperitiv …. Veselo bylo :) A to je zajímavá věc, ten aperitiv. Většinou to byl Richard – něco jako Ouzo, silné pití s pendrekovou příchutí, které ředí s vodou, takže to má světle žlutou barvu. A k tomu se před hlavními chody jedí slané tyčky nebo jiné věci, které jsme u nás zvyklí zobat večer u televize. Nevím, zda to byla mimořádnost této rodiny, nebo je tomu tak všude…

Co se snažím si od nich vzít a provádět tady, je právě mít ten klid na jídlo a užít si ho a jíst více ryb a celkově více chutí v rámci jednoho jídla. Co je totiž velmi zajímavé, a to bude zajímat alergiky a lidi s ekzémem, což je dnes snad každý druhý, během těch dvou měsíců tam mi zmizely všechny ekzémy. Mám odmala občas v různých obdobích atopický ekzém (ne nijak moc ani ne nijak velkoplošně) a v Bretagni zmizel. Přičítám to samozřejmě také změně prostředí, prázdné hlavě bez povinností a stresu, ale také právě stravě, kvalitě potravin a vzduchu.

Další věc, co jsem od nich převzala do Čech, je zdravení. Francouzi se zdraví letmým dotknutím tváří, v různých částech Francie se to liší – jednou až třikrát. Je to velmi elegantní, osobní a zároveň řekněme hygienické a univerzální řešení, když člověk neví, zda se zná s tím druhým dobře na to, aby ho objal, nebo podal ruku, dal pusu nebo neudělal nic.

5 nezapomenutelných zážitků

• Sýry, jídlo, labužnické zážitky!
• Nepopsatelné a nezveřejnitelné party na venkově:-)
• Výlet na Mont-Saint-Michel.
• Výlet k moři se škrábnutým autem – dvě mladé holky (já a Terka) se šesti dětmi! Navíc, nejsem nějak zdatná řidička a tam jsem měla k dispozici dlouhý Mercedes, ve kterém jsem vozila 4 děti, takže docela zodpovědnost. Navíc jsem neměla žádné mapy ani GPS a můj orientační smysl je hluboko pod bodem mrazu. Takže všechny výlety autem byly dost zážitek..:) Nicméně tenhle byl dost speciální, jelikož jsem musela zaparkovat u pláže, kde bylo absolutně plno. Jediné místečko bylo u silnice, a to víte, podélné parkování, ještě s dlouhým mercedesem a za provozu na silnici. No, zkusila jsem to, nejstarší z dětí mi ukazoval z chodníku vzdálenost, no a najednou jsem hezky pěkně narazila do auta přede mnou. V tom na mě začala troubit auta ze silnice, chápete ten tlak… :)Tak jsem odjela, dítě nechala na tom chodníku… O kus dál jsem našla místo u hotelu, zamkla děti v autě a šla pro čtvrté dítě, které jsem nechala u silnice. Na autě byl jen malý škrábanec, ale věděla jsem, že táta rodiny si na něj dost potrpí a že když zrovna nebude mít den, mohl by mě taky nechat zaplatit lak na celé auto nebo něco takového… Tak jsem děti umlčela zmrzlinou a tátovi se večer jen tak mezi řeči svěřila ve srandě, že ty blondýnky jsou děsný řidičky :) Řekla jsem mu o parkování, ale že na autě nic není… Naštěstí se podívat nešel a o pár měsíců později mi psala rodina od Terky, že už můžu být klidná, že auto už prodali. Takže můj škrábanec byl zatajen :)
• Poslední zážitek je z letiště při cestě zpět. Zkrátka, nikdy si cestou kamkoli neberte plný kufr s horní hranicí povolených kilogramů do letadla. Samozřejmě jsem zpátky vezla tunu sýrů, alkoholu a tak dále. Kufr byl asi o 8 kilo těžší, tak jsem paní na přepážce začala vyskládávat ty lahve na stůl s tím, že je musíme vypít nebo si je musí vzít domů. Malý úplateček prošel, půlku mi vrátila zpět do kufru a přimhouřila oči :)

Přínos pobytu

Pobyt ve francouzské rodině byl obrovská zkušenost. Člověk pozná jinou kulturu, jídlo, hudbu, chování, jazyk. Francouzsky jsem se rozmluvila hodně, ačkoli mě stále kontaktovali přátelé z Čech a taky jsem byla v kontaktu přímo tam se svoji českou kamarádkou Terkou. Byla jsem za to moc ráda, ale co se týče jazyka, asi je lepší být někde opravdu sám. Dva měsíce na venkově byly pro mě ideální, v případě delšího pobytu bych preferovala větší město. Ačkoli rodina nebyla perfektní, byla jsem nadšená celkově z nového prostředí a obrovské zkušenosti. A hlídání 4 dětí? Pohoda :)