Testado.cz - recenze a výběry nejlepších produktů Testado.cz - recenze a výběry nejlepších produktů
Menu
>

Au pair v New Yorku #5: Vánoce, Silvestr a šabat večeře

Nedávno jsem si stěžovala kamarádovi, že nevím, o čem napsat další článek a on mi jednoduše odpověděl: „Ty jsi v Americe a nevíš o čem psát?“.

Vlastně má pravdu, ačkoliv mě už opustilo prvotní nadšení a po necelých třech měsících v New Yorku si pomalu ale jistě zvykám. Ještě pořád jsou tu věci, které mě asi nikdy nepřestanou udivovat, ale už si nepřipadám tolik jako bych byla na návštěvě v Narnii. Znovu se budu opakovat, ale musím říct, že čas tady vážně letí. Jsem tu skoro čtvrt roku a připadá mi to, že jsem přiletěla před pár týdny. První Vánoce- nevánoce bez rodiny mám za sebou a před sebou deset měsíců. Ráda bych napsala deset úžasných měsíců, protože věřím, že to tak bude, ale dobře vím, že každá mince má dvě strany, takže i život v cizině má svoje negativa, jak už jsem psala tisíckrát.

Slova chvály a pochybnosti

Poslední dobou dostávám hodně zpráv od úplně cizích lidí nebo známých či od lidí, které kdysi byli mými přáteli, ale které mi cestování tak nějak vzalo. Vzkazy, ve kterých mi lidé píší, jak mi závidí, obdivují mě nebo se mnou inspirují. Vlastně je vždycky hrozně hezké přečíst si něco takového. Když o tom ale přemýšlím, většina lidí nemá ani tušení, co mi tolik závidí.

Za fotkami se sochou svobody a statusy o zážitcích je mnohem víc než se zdá a než může někdo, kdo to nezažil pochopit. Když pomineme nekonečné měsíce vyplňování papírů a šetření každé koruny, je tady pořád fakt, že opouštíme svojí komfortní zónu pro něco, co neznáme a nevíme, zda se nám bude líbit. Opouštíme přátele, z kterých později jsou jen dávní známí. Opouštíme rodinu a měníme život u maminky za pecí za život s host family, s lidmi, které známe pouze z pár videohovorů. Opouštíme jistoty a vydáváme se tam, kde objednat si pizzu je vlastně challenge.

Až po tomhle přichází na řadu výlet na Manhattan. Před tím však musíte dojet autem na nádraží, na kterém jste nikdy nebyli, zaplatit parkování v automatu, který vidíte poprvé v životě a ani s instrukcemi nevíte, co a proč zmáčknout, potom si koupit jízdenku v automatu, který je ještě divnější než ten parkovací a najít správné nástupiště, abyste se dostali na místo, na kterém jste v životě nebyli. A takhle je to se vším, co děláte poprvé. Někdy, i když to děláte po sté, stále si nejste jisti a máte radost, když si objednáte drink bez toho, aby vám místo vody přinesli vodku. A i když to všechno popisuju, jakoby náš každodenní život byl peklo, vlastně to tak není. Vždycky se s holkama zasmějeme nad trapasy, které se nám staly, rády sdílíme zážitky a ještě radši jsme, když zjistíme, že se tohle děje nám všem a máme vlastně stejné pocity.

usa-5-7

I přesto máme dny, kdy se cítíme úplně sami a všechno, po čem v tu chvíli toužíme, je tisíce mil daleko. A pak přijde ten moment, kdy chceme napsat kamarádům, že nám chybí a zjistíme, že všichni ti lidé, které máme v přátelích nebo telefonních seznamech, jsou vlastně bývalí kamarádi. Lidé, které jsme znali.

Potom si uvědomíme, kolik přátel nám vlastně cestování vzalo a kolik z nich vlastně byli opravdoví kamarádi. I když se snažíte zůstat v kontaktu, je vlastně skoro nemožné udržet vztahy tak, jaké byly vždycky. Přestanete sdílet každodenní věci, vaše zájmy se liší a cesty se rozchází, i když se snažíte v pravý opak. A to jsou ty chvíle, kdy sedíme a brečíme nad starými fotkami a jsme si téměř jisti, že to za to prostě nestojí. Ale opak je pravdou. Stojí. A já jsem super vděčná za tuhle zkušenost.

Nerada bych, aby to vyznělo jako sebelítost. Naopak, dobře si uvědomuju, že tohle je cesta, kterou jsem se sama rozhodla jít. A moc si jí užívám i přes všechny překážky, kterých je někdy opravdu hodně. Ale přejít je fakt stojí za to.

Vánoce a Nový rok

A teď zpátky k Vánocům, novému roku a momentálnímu dění. Štědrý den byl divný. Vzbudíte se, zapnete Facebook plný fotek vánočních stromků, příprav a merry Christmas statusů a špatná nálada je na světě, protože pro vás je to den jako každý jiný. Pak přijde na řadu Skype s rodinou a vánoční atmosféra je skoro na dotek, ale přitom je nedosažitelná a vy jste plni emocí, stesku a skepse. Vaše rodina se připravuje na štědrovečerní večeři, když vy se chystáte na košer oběd.

Zkrátka to bylo divné a hodně emotivní. Když naši večeřeli, já jsem seděla s malou v kině a chroupala popcorn. Připadala jsem si prostě nepřirozeně. U nás doma po vánoční atmosféře nebylo ani památky. Prostě běžný pracovní den. Večer jsme se ale vydaly s kamarádkou do New Jersey, kde jsme si s ostatními au-pairs daly večeři. Takové mezinárodní Vánoce. Každá přinesla něco ze své země. Jelikož jsme byly čtyři Češky, měly jsme salát i řízek a rybu, ale ani přesto se to nepřiblížilo večeři doma. Byla jsem celou dobu duchem jinde. Doma, u stromečku a s rodinou. Přitom oni už dávno spali, když můj Štědrý večer teprve začínal. Byla jsem ráda, když bylo konečně po Vánocích, i když jsme si je snažily udělat s holkama hezké, Vánoce s blízkými jsou asi nenahraditelné. I tak jsme si ale rozdaly dárky a udělaly si radost. Dokonce i moje host family mi dala krásný vánoční dárek. Vlastně to nebyli špatné Vánoce. Jen divné.

Silvestr jsem s kamarádkou strávila v New York city, kde bylo neskutečně moc lidí. Asi víc cizinců než Američanů. Bohužel jsme neviděly ohňostroj, ale i tak to byl prima večer.

Je osmnáctý leden a já doufám, že se konečně brzy dočkáme sněhu. Většinou je New York v tuhle roční dobu pod sněhem, ale letos zatím sněžilo dvakrát a sníh nevydržel ani den. Už zase ta moje karma. Pořádnou zimu už jsem nezažila skoro tři roky a teď jako zázrakem sněží i v Anglii, ale u nás v NY je deset stupňů. Teď už se ale lituju. JÁ CHCI SNÍH! :)

Dům

Pár slov k host family

Situace v mojí host family je super. Jsou úžasní. Před dvěma dny měla moje host mom narozeninovou šabat večeři. Byl to můj první šabat, jelikož oni většinou každý pátek chodí jíst do restaurace, kde jídlu nepředchází žádná modlitba nebo zapalování svíček. Přišlo dvacet čtyři hostů. Před večeří můj host dad pronesl modlitbu v hebrejštině, při které všichni chlapci a muži museli mít na hlavě kipu, potom zapálili svíčky a posvětili chleba. Bylo to pro mě nové a rozhodně zajímavé.

Opravdu asi poprvé jsem si připadala jako součást rodiny. Zní to pěkně kýčovitě, ale moje host family se fakt snaží, abych se tady cítila jako doma. Každý pátek se mě ptají, zda s nimi chci jít na večeři a já se fakt cítím vítaná. Když jíme všichni společně, nikdo z nás si nepřipadá trapně nebo uncomfortable. Zároveň respektují moje soukromí a volný čas si můžu trávit, jak chci. S dětmi spolu vycházíme skvěle, což je to nejdůležitější. Pozoruju, že dva z chlapců, kteří si jakoby drželi odstup, začínají být přátelštější a sdílnější a zvykli si na mě.

Málem bych se zapomněla zmínit o NHL zápasu, na kterém jsem byla s kamarádkou a právě s klukama. Ačkoliv mi hokej nic neříká, byl to ohromný zážitek. Ještě mám na listu baseball a basketball. A dalších asi tisíc věcí, které když neuvidím, nehnu se z USA. Tak doufejme, že brzy budu mít něco nového, o čem napsat. :)

Sdílejte článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo neohodnotil, buďte první.

Autor článku

Natálie Faladová
Natálie Faladová

Jsem prostě někdo, kdo miluje cestování. A psaní. A co může být lepší než psát o cestování?
Mám za sebou dva roky jako au-pair v Anglii a jsem v půlce svého prvního roku v USA :)

Podobné články

Diskuse u článku

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odeslat komentář