Přišel poslední den školení a já se probudila s ještě větší nervozitou, než se kterou jsem usínala. A ta rostla každou hodinu, jak se blížilo mé setkání s host family. Přednášky trvaly od osmi do dvou a potom jsme postupně opouštěly hotel. Mě a pár dalších holek si rodina má vydzvednout v hotelu mezi třetí a pátou. Těsně před třetí se mě Jody, která nás měla na starost celý týden a která se mnou konzultovala celou situaci, zeptala jak se cítím.

Samozřejmě jsem se nezmohla na slovo. Místo odpovědi se mi do očí řinuly slzy. Samotnou mě to překvapilo. Odjakživa jsem trémistka a věděla jsem, že budu nervózní, ale přece jsem velká holka. Velká nebo malá, prostě jsem tam stála a snažila se marně potlačit pláč. Vykoktala jsem ze sebe jen něco o nervozitě, ale Jody nepotřebovala odpověď. Dokázala si představit, jak mi je a tak mě jen obejmula a dala mi malou přednášku o tom, jak jsem silná a statečná. Haha. Připadala jsem si tak komicky, ale zkrátka jsem byla posraná až za ušima. Poslední, co jsem teď chtěla bylo potkat lidi, se kterými mám rok žít a předstírat, že jsem happy, když jsem je vlastně proklínala. No, ale co mi zbývá. Domů se koneckonců můžu vrátit vždycky.

Čekání s izraelskými au-pair

S pár holkama jsme seděly na recepci hotelu a čekaly. Rodiny postupně přicházeli a odváděli si své nové au-pair, které nervózně a plaše opouštěly hotel. Zbyly jsme tam tři. Kromě mě ještě dvě dívky původně z Izraele. Jedna z nich shodou okolností byla celý týden na pokoji se mnou, a tak jsme se znaly. Navzájem jsme si vyměňovaly povzbudivé úsměvy, ale seděly jsme tam se spocenýma rukama v klíně a roztřesenými hlasy. Holky vyprávěly o situaci v Izraeli. O tom, jak se bojí o své rodiny a o armádě. Každý v Izraeli musí v osmnácti povinně do armády, bez ohledu na pohlaví!

A tak jsem si vyslechla fascinující příběh dívky, která byla o pouhé dva měsíce starší než já. Má za sebou tři roky v armádě. Domů jezdila pouze jednou za čtrnáct dnů na den a půl. Ukazuje mi fotky z uplynulých tří roků a já jen nevěřícně kroutím hlavou. Přijde mi to tak nepřirozené a nespravedlivé. Promítám si svůj život v uplynulých třech letech. Tolik zážitků, vzpomínek a možností. A ona? Neměla jednu jedinou. Prostě musela jít a učit se jak bojovat za svojí zemi. Mluvila o tom tak samozřejmě. A co víc! Byla šťastná. Smála se při vzpomínce na domov a na zážitky z vojny. Jsem uchvácená a tolik vděčná za to, co mám a odkud pocházím. A dochází mi, že mám vlastně mnohem víc než bych si mohla přát.  A teď sedím v Americe a mám před sebou údajně jeden z nejlepších roků života. Můj rok. A tak si ho užiju, bez ohledu na to, u které rodiny skončím.

Vyber si, co chceš

“Natalie?” slyším za sebou povědomý hlas. Můj host dad Eric. Překvapeně jsem pozdravila, udělala svůj nejlepší úsměv a přátelsky objala člověka, jehož rodina teď bude i moje rodina. Eric mi vzal kufr, já se rychle rozloučila se zbylými aupair a cupitala nejistě z hotelu vstříc svému dobrodružství. Eric působil super sympaticky. Celou cestu mluvil o rodině, přibližovat mi, jak bude moje práce vypadat a co budu dělat. Mluvil a mluvil. Typický Američan. Ale aspoň jsem mohla jen sedět a mlčet.

Zastavili jsme u supermarketu. Prý mu musím ukázat, co ráda jím, aby věděl, co mi mají kupovat. Vešli jsme dovnitř a on řekl, ať si prostě vyberu, co chci. Aha. Takže úplně cizí týpek mi chce nakoupit a já si mám prostě jen diktovat, co ráda jím. Sedmdesát procent zboží v obchodě navíc vidím poprvé v životě. Ach jo, kéž bych se mohla někam propadnout. Ale bohužel, musím stát uprostřed neznáma, s cizím chlapem a nechat ho zaplatit za věci, které si vyberu. Snažím se uklidnit. Přeci už jsem několikrát přišla k nové rodině. Ale snad ani poprvé jsem nebyla takhle nervózní. Možná za to může únava. Ale zkrátka nejsem vůbec ve svojí kůži. Byla jsem vděčná, když jsme se konečně dostali k pokladně.

O pár minut později mi na Ericův telefon volal můj counsellor Jim. Counsellor je člověk, který má na starost určitý počet au-pairek a jejich rodiny žijící ve stejné oblasti. Stará se o to, aby v rodině všechno fungovalo tak, jak má, řeší případné problémy, pomáhá oběma stranám a pořádá au-pair meetingy. Zkrátka takový člověk, za kterým au-pair může přijít úplně kdykoli s čímkoli. Je super mít někoho takového.

„Ahoj Natalie, vítej v USA! Vím, že teď nemůžeš mluvit, protože jsi s rodičem, ale zítra ráno se zastavím a všechno probereme. Hlavně se nestresuj a užij si přivítání s rodinou.“ Jim měl velmi sympatický hlas. Hodně se mi ulevilo, když jsem věděla, že agentuře není moje situace lhostejná a že tu vlastně nejsem sama, ačkoliv se tak cítím.

Přivítání v novém domově

Po chvilce jízdy Eric zastavil. Jsme „doma“. Jejich dům jsem znala jen z fotek a věděla jsem, že je obří a krásný, ale tohle předčilo má veškerá očekávání. Wow! Už jsem viděla nemálo krásných baráků, tenhle však byl jeden z těch nej.

Na velkých vchodových dvěřích byla cedule „Welcome, Natalie!“ Věděla jsem, že ji pravděpodobně dělala nejmladší z dětí, šestiletá Cora. Ta stála ve dveřích a schovávala se za svou současnou au-pair, která zůstává do zítřka, aby mi všechno ukázala. Cora si mě zvědavě prohlížela a stydlivě se culila, když jsem jí poděkovala za krásnou ceduli. Neodpovídala, jen stála a ostýchavě přikyvovala s plachým úsměvem. Kdyby jen měla tušení, že já se stydím mnohem víc než kdy před tím. Ze schodů běžel dvanáctiletý Foster, který mě vesele pozdravil a už mě táhl nahoru, aby mi ukázal jeho pokoj, ale především můj pokoj. Vypadal útulně. Velká postel je vlastně všechno, co mi stačí ke spokojenému životu a ta moje byla přímo vyhovující. Místnost na šaty a televize jsou už jen malé detaily navíc. Super, myslím, že tady rok přežiju.

S dvěma dětmi a jejich au-pair jsme seděli v mém novém pokoji a povídali si, když na dveře klepal Eric a před sebou měl desetiletého chlapce. „Tak tohle je Wyatt“. Vypadal roztomile. Trošku stydlivě, ale samozřejmě, kdo by nebyl. Asi pro všechny z nás to bylo trapné, ale nezbývá než to překonat. Seděli jsme a povídali jsme si. Snažila jsem se působit, jako že jsem super v pohodě a jako bych přicházela do nové rodiny každý den. Vyptávala jsem se dětí na všechno možné.

Cora ještě stále odpovídala jen plachým úsměvem, Wyatt prostým ano-ne a Foster naopak pusu téměř nezavřel. Oba chlapci mají mít podle všeho ADHD, přemýšlela jsem, zda to bude stejné jako s mým host child v Anglii. Kluci se zdáli být milí. Jeden by neřekl, že jsou special needs, ale to se samozřejmě nepozná po půlhodinovém rozhovoru.

Rodina má dva psy, kteří najednou začali hlasitě štěkat. Znamení, že moje host mum a poslední host child jsou doma. Šla jsem tedy dolů, abych poznala poslední členy rodiny. Patnáctiletý Addison mě pozdravil a zmizel v kuchyni. Typický puberťák. Host mum Michelle mě obejmula a s širokým úsměvem mě přivítala. Po pár minutách trošku nucené konverzace jsem se se všemi rozloučila a šla spát, ačkoliv nebylo ani osm večer. Omluvila jsem se, ale všichni chápali, že jsem vyčerpaná a nechali mě se zabydlet a prospat.

Než jsem doletěla, všichni mluvili o tom, jak je těžké si zvyknout na časový posun. Já jsem si myslela, že je to blbost. Prostě když budu unavená, vyspím se a tečka. Omyl. V době kdy máte spát, prostě nespíte, protože mozek má zrovna den a tak funguje. Naopak, když má fungovat, tak spí. Tím pádem nefunguje nic a vy jen zíváte a chcete jít spát jako snad nikdy. Říká se tomu jetlag, neboli nemoc časových pásem. Pár dní jste prostě mimo, bolí vás celý člověk, mozek vynechává, chodíte spát v sedm večer a pak od čtyř od rána koukáte do zdi. Jako by to snad celé bylo málo stresující i bez obráceného spaní. Hahaha