Tak a je to tady. Nevím, zda říct konečně a nebo už. Zkrátka sedím v letadle do New Yorku, tentokrát se zpáteční letenkou za třináct nebo, když budu chtít, dvacet čtyři měsíců. Ráda bych vám přiblížila, jak se cítím, ale tohle se nepodobá ničemu, o čem jsem psala v předchozích článcích. Tenhle pocit je pro mě nový. Je to jako když věříte na Ježíška. Extrémní natěšení mísící se s nervozitou a strachem. Zvědavost, co bude pod stromečkem a naděje, že tam bude přesně to, o co jsme si napsali. Cítím se, jako by mi patřil svět. A zároveň je mi úzko a smutno. Už zase se bojím neznáma. Ale tentokrát je to jiné. Větší. Horší. Lepší. Je to USA.

Pohrávám si s myšlenkami na New York a zajímá mě, jestli opravdu vypadá tak, jako na fotkách. Jestli je Amerika opravdu taková, jak se o ní můžeme všude dočíst. Jsem natěšená a nedočkavá. Na druhé straně je tu však myšlenka na mou rodinu. Na kamarády a blízké. Na lidi, na kterých mi záleží a kterým záleží na mě a proto se tvářili, že sdílí radost a nadšení se mnou. Ale já věděla, že někde vevnitř jsou plni strachu a obav. Připadám si jako sobec. Prostě všeho nechám a jen tak na rok zmizím na druhou stranu světa. Grrr. Mám pocit viny. Ale mám před sebou rok v Americe. A tak nevím, jestli se mám bát, těšit, proklínat nebo snad vrátit domů? Blbost. Ale ta myšlenka mě neopouštěla až do přistání v NY.

Než jsem odletěla, nesčetněkrát jsem slyšela větu „já ti tak závidím“. Ano, rok v Americe zní super. Ale cestování není jen o úžasných místech a zážitcích. Je to především nejistota, stesk po domově, někdy samota, jindy zklamání či ztrapnění se. Samozřejmě že negativa vyvažuje mnoho pozitivního, ale ani tak jsem nechápala, co mi každý tolik závidí. Loučení? Balení se na rok? Téměř dvaceti čtyř hodinovou cestu z domova na hotel v New Yorku? Když jsem však vystoupila na Páté Avenue, došlo mi, o čem mluvili a velmi rychle jsem si uvědomila, proč jsme tohle celé podstoupila.

Přílet do New Yorku

Let byl nekonečný a moje bouře pocitů ho dělala ještě delším. Když jsme konečně přistáli, zjistila jsem, že můj kufr je ještě v Evropě. To bych nebyla já, aby šlo všechno hladce. To je tedy začátek dobrodružství. Na letišti jsem se připojila ke skupině au-pairek, které také zrovna přiletěly a společně jsme byly přepraveny do hotelu. Máme před sebou třídenní školení. Schyluje se k půlnoci, jsou nám rozdány klíče od pokojů a informace a materiály pro příští dny. Budíček je v 6:30. Těšila jsem se do postele tak, jako už dlouho ne. Byla jsem si skoro jistá, že lehnu a v minutě budu tvrdě spát.

Opak byl však pravdou. Časový posun mi dovolil usnout až ve dvě ráno a před pátou už jsem byla vzhůru, čilá jako rybka. Den byl dlouhý. Nekonečné přednášky nám nenechaly čas na nic jiného. Snídaně, přednášky, oběd, přednášky. Všechno to byly zajímavé a užitečné informace, takže bylo třeba se soustředit. Po přednáškách některé z nás jely na okružní jízdu do New York City. Konečně.

Okružní jízda

Nemohla jsem se dočkat, ale taky jsem byla dost vyčerpaná, ostatně jako všichni ostatní. Oči se mi klížily, ale nadšení přeci jen na chvíli převáželo únavu a já byla nalepená na okně autobusu a pozorně sledovala okolí. Když jsme vystoupily před Rockefeller center, byla jsem jako omámená. Prostě jsem stála a s otevřenou pusou hleděla kolem sebe. Šly jsme na Top Of The Rock. Wow. Bylo to něco úchvatného. Něco, co vás nechá mlčky stát se slzami v očích a co vás donutí štípnout se, abyste se ujistili, že tohle není sen. Je to jako když pod stromečkem najdete dárek, o který jste si napsali, akorát v lepším provedení a lepší barvě. Je to New York City.

V druhé polovině okružní jízdy už jsem jen těžko udržela oči otevřené. Byla jsem vyčerpaná, rozrušená, vzrušená, šťastná a zároveň se mi neskutečně stýskalo. Prostě jsem si nedokázala utřídit pocity ani myšlenky a když jsem se konečně dostala do postele, znovu jsem usnula pozdě a opět jsem byla vzhůru už před zazvoněním budíku. Šest hodin spánku. Alespoň něco. Další den jsme strávili posloucháním přednášek. Absolvovali jsme kurz první pomoci a mluvili o nejrůznějších situacích, které mohou v host family nastat.

Jedna z dívek se vrátila zpátky domů. Zkrátka dostala strach a tak její rok v USA skončil ještě dříve, než mohl začít. Všechny jsme byly nervozní. Přeci jen být au-pair v cizí zemi není zrovna nejlehčí práce. Je to jako se vzít někoho, s kým jste nikdy před tím nebyli na rande. Taková svatba na první pohled. A já se podle všeho vdala za rodinu, se kterou se zase rychle rozvedu.

Special needs číslo 2

Kontaktovala jsem au-pair, která pracovala pro mou budoucí rodinu přede mnou, aby mi řekla, jak s nimi byla spokojená. To, co mi řekla mi zrovna moc odvahy nedodalo. Dvě ze čtyř dětí jsou special needs, konkrétně mají ADHD, na což každý den berou prášky. Kromě toho prý musela dívka pracovat často přes čas a svůj volný čas musela trávit staráním se o psy. Přišlo mi ironické, že už druhá rodina mi zatajila nemoc jejich dětí, ale vlastně mi nevadilo starat se znovu o special needs.

Vadil mi přístup rodiny, jejichž povinností bylo mi tohle sdělit už na začátku. Vlastně mi lhali. A to jsme je ještě ani nepoznali. Úžasný. Moje karma evidentně nikdy nespí. Byla jsem ze setkání s rodinou opravdu nervozní. To bych ostatně byla i za normálních okolností, ale vědomí, že se budu muset tvářit, že je všechno v pořádku, když není mě opravdu zneklidňovalo. Alespoň jsem věděla, že mám lidi z agentury na své straně. Opravdu mě velmi podpořili, i když nervozita se stejně jen zvyšovala.

Spát jsem šla s divným pocitem. Měla jsem strach a chtěla jsem příští den oddálit a posunout na neurčito. Nebo na nikdy. Chtěla jsem domů, do bezpečí. Kamkoliv, jen né ke své host family. Čas jsem ale zastavit nedokázala a tak přišel den D a my odcestovali k rodinám. Ale o tom zase příště…