U rodiny jsem byla asi tři a půl měsíce, když přišel můj první konflikt. Myslela jsem si, že to, co mi bylo řečeno, bylo trošku přehnané a nadsazené. Když vám někdo řekne, že do prvního ataku moc nezbývá, spíš si přijdete jako v nějaké grotesce než v práci. Nicméně opak byl pravdou.
Zrovna jsem chystala večeři a malý si spokojeně hrál, když přijel jeho druhý au-pair, aby ho oblékl do uniformy a odvezl na kroužek. Vždycky se vzpíral, ale tentokrát víc než jindy. Po pár minutách jsem slyšela křik a následovalo hlasité bouchnutí dveří a věta „Jdi do prdele, ty idiote.“ Zpozorněla jsem a ptala se, jestli jsem slyšela správně, přičemž jsem stále byla zaneprázdněná vařením. Ti dva se chvíli hádali a když se můj kolega snažil navléct malého do uniformy, byl zasypán hlasitými nadávkami, pokopán a pokousán. I přesto všechno dostal dítě násilím do auta a řekl, že se za chvíli vrátí.
Když odvezl chlapce na kroužek, vrátil se pro jeho iPad, který mu na tři dny odebereme za ono špatné chování. Když jsem se zeptala, jestli je tohle normální, řekl mi, že takhle se chová skoro vždy, jen jeho vztek má pokaždé jinou intenzitu. Prý musíme být přísní a striktní, protože to je to, co chlapec potřebuje nejvíce se svým „postižením“. V duchu jsem si říkala, že to prostě nějak zvládnu a nepovolím, ať už to bude sebevíc těžké. Avšak to, co následovalo, mi vzalo všechny ideály.
Samozřejmě, že první věc, kterou chlapec chtěl, když se vrátil z kroužku, byl iPad. Po tom, co jsme mu oznámili, že ho za jeho špatné chování dostane až za tři dny, začal se chovat jako smyslů zbavený. Začal nám hlasitě nadávat, křičel a hledal všude onen prokletý iPad, přičemž devastoval dům, kopal, shazoval židle, vyhazoval věci ze šuplíků a bořil všechno, co mu stálo v cestě. Nemusím říkat, že jsem stála jako opařená a nevěřícně sledovala tu spoušť, kterou za sebou zanechávalo na první pohled nevinné dítě.
Jeho druhý, již zkušený au-pair na něj mluvil tichým hlasem a snažil se ho uklidnit. Zbytečně. Naše host child bylo vzteky bez sebe. Kluci se spolu chvilku prali, malý kopal a mával rukama kolem sebe jako o život a když se zakousl svému au-pair do ruky vší silou, zakročila jsem i já a odtáhla dítě, načež nás oba chlapec vyhnal ze dveří a zamkl je za sebou. Naštěstí vedle nich byly ještě jedny, prosklené, tudíž jsme mohli vidět, jak k nim to vzteklé děcko nasouvá velkou kopírku, poté gauč a pár krabic, které byly v místnosti. Přisunul ještě malý stolek, na který si sedl a úpěnlivě vzlykal.
V tu chvíli mi ho bylo tak nesmírně líto, že jsem se i přes onu barikádu rozhodla jít dovnitř a třeba ho pochovat nebo nějak ukonejšit. Ale jen co jsem se k němu přiblížila, vzal nůžky, které byly náhodou vedle něho a namířil je na mě se slovy „ty krávo, já tě zabiju“. V tu chvíli nemáte čas na přemýšlení. Nevěděla jsem, jestli by to opravdu udělal nebo ne (teď už naštěstí vím, že ne), nicméně jsem mu nůžky vytrhla a snažila se ho chytit a uklidnit, znovu jsme se prali, několikrát mě kopl a oba s kolegou jsme si vyslechli, jací jsme idioti a debilové a že bychom se měli vrátit odkud jsme přišli. Následovalo další shazování nejrůznějšího nábytku a my se rozhodli prostě nereagovat a nechat chlapce, ať se vyvzteká.
Po chvilce si sednul na schody a křičel, že ho nikdo nemá rád, že rodiče pořád pracují, že jeho obrázky se nikomu nelíbí. V ten moment mi došlo, že jediné, co tenhle kluk opravdu potřebuje, jsou lidé, kteří se mu budou věnovat a jednoduše s ním trávit čas. Chce pozornost a lásku, která se mu od obou věčně zaneprázdněných rodičů jen zřídka dostává.
Po nějaké chvíli se chlapec uklidnil, počkali jsme na jeho otce a všechno mu řekli. On to bohužel celé přešel, až jeho matka později donutila chlapce, aby se nám omluvil, což také udělal, když si uvědomil, co provedl.
Dlouho do noci jsem přemýšlela a plakala. Ani nevím proč, bylo mi mizerně a úzko. Chtěla jsem domů, ale věděla jsem, že prostě musím zůstat. Nejen kvůli tomu ubohému dítěti, ale i kvůli sobě, protože nikdo jiný mě nenaučí víc než tenhle kluk. Tak tedy, mám před sebou ještě rok u téhle rodiny…
Diskuse u článku