Většina au-pairek dospěje do stádia, kdy už jednoduše nemůže dál ve své práci pokračovat. Je to něco jako syndrom vyhoření. Najednou máte plné zuby toho, že se musíte neustále někomu podřizovat, rušit plány, protože rodina vás znenadání potřebuje. Zkrátka už nechcete žít život někoho jiného. Chcete své vlastní bydlení, vlastní ledničku, ze které si po příchodu domů vezmete co jen chcete, posadíte se na vlastní gauč, nohy si dáte nahoru a sledujete film vlastního výběru. Takový ten pocit, že jste u sebe doma, kde si můžete dělat co jen chcete a nikdo vás nečekaně nepotřebuje na hlídání. Některé au-pair mají tohle po půl roce, jiné třeba až po sedmi letech, ale dříve nebo později k tomu se vší pravděpodobností dojde. Když se rozhodnete opustit rodinu, čeká vás ještě několik dalších rozhodnutí. Zejména to, či se vrátit domů nebo zůstat v cizině. Pokud zvolíte druhou možnost, v první řadě si musíte najít bydlení a práci.

Nové zaměstnání a bydlení

K získání zaměstnání potřebujete tzv. National Insurance Number (NiNo), které není obtížné získat po absolvování pohovoru v Job Centru. A můžete legálně pracovat. Většina bývalých au-pair začíná pracovat v hospodách či kavárnách, ale mám kamarádky, které si našly jejich dream job například jako účetní nebo učitelka ve školce. Připravte se však na to, že hledání práce, kterou byste opravdu chtěli bývá mnohem obtížnější a trvá déle. Hodně lidí tak pracuje například v baru, přičemž si stále hledají zaměstnání, které by je bavilo a naplňovalo.

Co se týká ubytování, konkrétně v Anglii jsou tzv. Share houses. Share house je dům s několika místnostmi, kdy jeden nebo dva lidi bydlí v jednom pokoji a sdílejí koupelnu a kuchyň s ostatními. Je tedy dobré si vybrat spolubydlící, se kterými si rozumíte. Nejlépe samozřejmě kamarády nebo známé. Před nastěhováním pravděpodobně budete muset zaplatit depozit, což jsou jeden nebo dva nájmy.

Loučení

Když si tohle všechno zařídíte, můžete opustit rodinu. Asi jste se nemohli dočkat, ale když ten den přijde, už od rána to bude hrůza. Přirozeně jste si vytvořili vztah k lidem, se kterými jste žili. A i když třeba vaše host mum byla prolhaná mrcha, host dad nepříjemný mručoun a host child jako ďáblovo sémě, nebudete se chtít loučit. Zapomenete na všechno špatné a hlavou se vám budou od rána honit všechny společné chvíle. Bude to více než smutné. Opouštíte místo, kde jste v podstatě nechali kousek sebe a dítě, které i přes všechno zlé bylo jako váš sourozenec nebo dokonce potomek.

Měli byste rodině koupit nebo vyrobit nějaký dárek či maličkost, která jim vás bude připomínat. Samozřejmě vše záleží na tom, jaké jste spolu měli vztahy. Ať už byli jakékoliv, nejspíše uroníte pár slz, zejména jestli jste takové citlivky jako já. Když jsem opouštěla rodinu, celý den jsem byla nervozní a měla špatnou náladu. Chlapec byl zrovna u své matky, která ho přivezla jen na moment a tak jsme měli na loučení jen malou chviličku. Viděla jsem, že byl smutný a už jen pohled na něj mi vehnal slzy do očí. Koukala jsem na na něj, jak tam stál se sklopenou hlavou a v ruce nervozně mačkal dárek pro mě. Byla to obálka, kterou mi vtiskl do rukou a objal mě tak silně, jako ještě nikdy.

I když jsem se sebevíc snažila, pláči jsem se neubránila. Hlavou se mi honila miliarda vzpomínek a kdybych mohla, zabořila bych hlavu do polštáře a brečela a brečela. Dala jsem mu svůj dárek a kvůli pláči se nezmohla skoro ani na slovo. Naposledy jsme se objali. Teď už si půjdeme každý svojí cestou. Když jsem později otevřela obálku, byla v ní koláž z našich společných fotek a krásné poděkování.

Ještě několik desítek minut jsem plakala a nemohla se uklidnit. Znovu jsem si říkala, jak moc jsem na sebe pyšná a jak velký pokrok chlapec udělal. Jeho budoucí au-pair to bude mít o mnoho snažší než já. Odcházela jsem s těžkým srdcem, ale už byl nejvyšší čas se posunout dál. Loučení s host dad bylo překvapivě dojemné, oba jsme měli na krajíčku. I on, největší flegmatik pod sluncem. Popřáli jsme si štěstí, předali si děkovné karty a objali se na rozloučenou. A tak po necelých dvou letech odcházím a vyrážím vstříc dalším dobrodružstvím. Ale o tom zase příště.