První týden u rodiny byl divný. Seznamujete se s vaším novým domovem a rodinou a je to vzrušující, protože jste sami na neznámém místě, ale chybí vám všechno známé. Nemůžu říct, že jsem byla smutná. Naopak. Byla jsem plná energie, natěšená ze své nové práce. Dostala jsem dlouhý seznam věcí, které budu dělat. Kromě hlídání dětí tam bylo uklízení, vaření, žehlení, praní. Nevěděla jsem, že budu dělat tolik věcí, ale jelikož děti byly půlku týdne u své matky a půlku týdne se mnou, bylo mi jasné, že budu mít dostatek času na všechno.

Holka pro všechno

Pomalu jsem si zvykala na své nové bydliště. Snažila jsem se vytvořit si vztah s chlapcem, kterého jsem připravovala do školy a hlídala odpoledne, když z ní přišel až do doby než se jeho otec vrátil z práce. Byl to roztomilý, drobný klouček a já byla připravená stát se tou nejlepší au-pair na světě. Jenže prvních pár týdnů je všechno jiné. Dítě ani vy si tolik nedovolíte, protože na sebe ještě nejste zvyklí a v podstatě se stydíte a snažíte se ze sebe dostat to nejlepší. Když jsem tedy chlapce o něco požádala, většinou to udělal bez velkého odmlouvání.

Také jsem každý večer vařila, což bylo ze začátku komické. Neznala jsem anglická jídla, ani suroviny a nevěděla jsem, co se jí k čemu. Až postupem času jsem získávala recepty a naučila se hospodařit s anglickými potravinami.

Jednou týdně jsem dělala generální úklid, každý den stlala postele a ujistila se, že dům je uklizený, nádobí umyté a odpadky vynesené. Zkrátka jsem se snažila, aby se mnou můj zaměstnavatel byl spokojený. Trošku jsem si tím zavařila, protože rodina si zvykla na to, že se vždy vrátí do uklizeného domu. Proč by mi někdo říkal, ať tohle nebo tamto neuklízím, protože to není moje práce? Přeci když to dělám, tak mě nechají.

Proto si dejte pozor na to, jak začnete. Nedělejte nic navíc, protože rodina si na to pochopitelně zvykne a než se nadějete, je z vás uklízečka, zahradnice, kuchařka a chůva v jednom. Každá práce, kterou děláte navíc, má být extra placená. Rozhodně nenechte zaměstnavatele, aby si zvykl na to, že budete dělat spoustu věcí, na kterých jste se nedomluvili a ještě zadarmo. Je těžké argumentovat v cizím jazyce, ale většina rodin si z au-pair postupem času udělá takovou levnou pracovní sílu, která se postará jak o děti, tak o všechno ostatní.

Nemilá záchodová překvapení

Něco takového se stalo ze mě. Otec byl nejen velmi zaneprázdněný, ale také extrémně nepořádný a flegmatický. Takže když omylem rozbil skleničku, nechal střepy klidně tam, kde byly, protože věděl, že to uklidím. Děti si po sobě nemusely uklízet. Na to jsem tam zkrátka byla já. Takže jsem sbírala obaly od sladkostí, skládala nesložené oblečení, utírala vylité nápoje a v neposlední řadě splachovala nespláchnuté toalety. Ano. Tyhle lidi po sobě většinou nesplachovali. Naštěstí jsem měla svou vlastní koupelnu, ale když ji náhodou někdo použil, vždy jsem to poté měla možnost vidět. Jednou se celým domem rozléhal nepříjemný zápach. Neměla jsem tušení, co to je a když jsem pak nahlédla do koupelny, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Hovno. A žádný toaletní papír.

Byla jsem šokovaná a nechtěla jsem věřit, že by můj dvaapadesátiletý host dad nechal jen tak nespláchnutou toaletu bez použití papíru. Zvykla jsem si, že většinou nesplachoval, když šel na malou, ale tohle? Tohle přece nemůže udělat někdo, komu je padesát dva. Ale devítileté dítě snad také ne. Vždyť i můj čtyřletý brácha si umí dojít na záchod, utřít se, spláchnout a umýt si ruce. Co je sakra v tomhle baráku špatně?

Jelikož tohle nadělení bylo v dětské koupelně, bylo mi jasné, kdo to udělal, a když jsem si uvědomila, že chlapec byl u táty naposledy před dvěma dny, bylo mi na zvracení. Nemusím tady popisovat, jak asi vypadá výkal, který necháte dva dny nespláchnutý. Znechuceně jsem spláchla a měla jsem o čem přemýšlet celý týden. O pár dní později jsem při uklízení, tentokrát v koupelně svého host dad, našla pleny. Znovu jsem si opakovala, jak staří jsou lidé, se kterými bydlím. Nikdo z nich by ve svém věku neměl nosit pleny. Napadlo mě, že možná otce trápí únik moči nebo něco podobného, ale plínky nevypadaly, že jsou určeny pro dospělé. Možná je tady mají už dlouho, ještě od doby, kdy je chlapec nosil. Blbost. Šest let nebo víc by přece nikdo pleny neskladoval. Nechápala jsem o co jde, ale nechala jsem to být.

Special needs

Byly to asi tři měsíce, co jsem byla u rodiny, když jsem se setkala s druhým au-pair svého host child. Je to španělský, asi dvacetičtyřletý chlapec. Normálně jsme si povídali, když se mě zeptal, jak to zvládám. Viděl, že jsem jeho dotaz moc nepochopila. A tehdy mi všechno došlo. Řekl mi, že chlapec, o kterého se starám je special needs. Tehdy jsem nevěděla, co to je, ale dnes už vím, že to díte je v podstatě zaostalé, nadměrně hyperaktivní, má poruchy pozornosti, je agresivní, neposlušný, po použití toalety nesplachuje a neutírá se, nemá základní hygienické návyky a v neposlední řadě na noc musí nosit pleny, protože se pomočuje. Znovu jsem byla v šoku.

Takže já se starám o postižené dítě a nikdo mi nic neřekl. Nejen, že bych za to měla mít mnohem více peněz, ale hlavně jsem neměla s těmito dětmi vůbec žádné zkušenosti. Také jsem se dozvěděla, že každá z předchozích au-pair, kterých mimochodem bylo opravdu hodně, vydržela u rodiny jen pár měsíců. Prý že musím být silná a trpělivá, protože to dítě mě potřebuje. Měla jsem vztek na svého host dad, jehož povinnost byla mi tohle všechno předem říct. Zároveň mi bylo líto toho ubohého chlapce a cítila jsem se odhodlaně a potřebně. Rozhodla jsem se zůstat. Když jsem věděla, že je special needs, všechno bylo jednodušší, protože to dávalo smysl. Také mi bylo sděleno, že chlapec si na mě začíná zvykat a můj první „souboj“ přijde brzy. Prý, že na to mám být připravená a být silná. Myslela jsem si, že můj kolega au-pair přehání, ale první konflikt na sebe nenechal dlouho čekat.