Poslušně se znovu hlásím z Afriky, živ, zdráv a spokojen. V posledním blogu jsem přislíbil, že vám přiblížím bydlení v Nairobi, jelikož jsem ale vyrazil na menší výlet, tohle téma si necháme na příště a povyprávím vám trochu o tom, jak jsem vypadl za brány hlavního města. Vyučující nás rozhodně nešetří a tak si každý týden odnášíme haldu úkolů, značnou část času tak musím věnovat studijním záležitostem. I proto si rád oddychnu a vrátím se myšlenkami zpátky ke dnům stráveným u jezera.
Krátké období dešťů se už v Keni pomalu hlásí ke slovu a tak jsem neváhal využít volných dnů a trochu si povyrazil. Jezero Naivasha leží od Nairobi, co by kamenem dohodil a tak nebylo třeba otálet. V sobotu ráno jsem hodil batoh na záda, doběhl si koupit karimatku, zaskočil na univerzitu odprezentovat politické myšlení Johna Stuarta Milla a hurá hledat to správné matatu. Ale už to byl trochu oříšek, jelikož stanice matatu jsou rozesety po celém centru a z každého místa odjíždí do jiné cílové destinace.
Tušil jsem přibližnou oblast, kde bych se mohl nalodit do správné rachotiny, nicméně jsem stejně nějaký čas strávil blouděním. Matatu operátoři (chápej naháněči) si mě ale naštěstí podávali jak jointa, až jsem nakonec svůj expres skutečně našel.
Taková cesta matatu městem není nic příjemného. Ale taková cesta matatu mimo město to posouvá na jiný level. Vidinu blízké smrti na zhruba 80 kilometrové cestě z Nairobi do Naivashi ale brzy přebil dechberoucí výhled na Velkou příkopovou propadlinu, která se před námi otevřela jako náruč boží. Zhruba po dvou hodinách jízdy se nabídl také úžasný výhled na jezero Naivasha a kráter Longonot a mně už ke spokojenosti mnoho nechybělo.
Naivasha je malé prašné městečko, kde toho není příliš k vidění, můj plán však byl sejít se v Naivashe s Wilsonem v místní věznici, kam s jistou skupinou vyrazil diskutovat s trestanci, kteří při výkonu svého trestu studují. O tenhle zážitek jsem bohužel přišel, jelikož jsem se Wilsonovi nemohl dovolat, po kratším průzkumu městečka a nákupu zásob jsem tedy vyrazil přímo k jezeru. Škoda, africké vězení třeba příště.
Snad veškeré přístupné pozemky v těsné blízkosti jezera jsou v soukromém vlastnictví, dostat se tak přímo k jezeru není možné odevšad. Stalo se mi tak například, že když jsem vykročil směrem k jezeru dírou v plotě (byla to víc díra než plot), po pár desítkách metrů jsem nakráčel do náruče černochovi se zamračeným výrazem a mačetou v ruce.
Zatímco se mi před očima vybarvovaly výjevy z rwandské genocidy, dočkal jsem se křížového výslechu ohledně toho, jak jsem se na místo dostal. Vše ale dobře dopadlo, vyskytl jsem se totiž na jeho farmě a z mého potenciálního vraha se vyklubal prima chlapík, a tak jsem nakonec odcházel obohacen o prohlídku jeho brambor a vizionářských podnikatelských plánů.
Na doporučení backpackerů, které jsem potkal během svých prvních dnů v Nairobi, jsem se ubytoval v příjemném kempu Fisherman’s Camp se stanem jen pár metrů od jezera. Překvapilo mě, že v kempu není téměř ani noha a poslední den jsem tam byl dokonce sám, společnost jsem však měl neustále.
Od marabu, přes ibisy, opice guarézy a další makaky, až po hrochy. Ti se chodili ke kempu napást a tak jsem mohl každou noc usínat za zvuků hrochů chroupajících trávu pár metrů od stanu. Symfonie pro uši. Abych nezapomněl, africké noci mohou být velmi chladné, takže jsem své veškeré oblečení využil již první noc a jeden spacák navrch bych ještě ocenil. Nebo dva.
Hlavní lákadlo jezera Naivasha je národní park Hell’s Gate, pro nás mzungu proslavený především jako předloha pro film Lví král nebo pro natáčení Lara Croft-Tomb Raider. Na sexy britskou archeoložku jsem sem zde sice nenarazil, i tak je ale park pastva pro oči. Jelikož byste safari parky, kam se můžete vydat bez auta na vlastní pěst, spočítali na prstech jedné ruky, Hell’s Gate nabízí unikátní zážitek. Za pár šupů jsem si půjčil bicykl a hned následující ráno jsem do parku vyrazil.
Je třeba zmínit, že okolí jezera jeden hyzdí jeden prvek, a to přítomnost obřích skleníků pr pěstování okrasných rostlin. Právě odtud pochází proslulé „holandské růže“. Květinové farmy zde ale nejsou jen pouhou vadou na kráse. Nejenže z farem uniká spousty odpadů přímo do jezera a místní ekosystém tím dostává na frak, ale chemické postřiky se podepisují i na zdraví pracovníků. Keňa je třetím největším producentem řezaných květin a většina farem v zemi je koncentrována právě v Naivashe.
Jedna z výhod toho pobývat v Keni jako student je značně levnější cestování. Téměř cokoliv budete chtít navštívit, ceny jsou odlišně nastavené pro místní, pro rezidenty a pro turisty. Díky mé studentské kartičce jsem si zatím všude vybojoval rezidentské ceny, což může představovat třeba i pouhou jednu pětinu z ceny pro turisty, která nebývá nízká. Nejinak tomu je i v národních parcích, a tak jsem se dovnitř dostal za nějakých 150 korun plus asi dvacka za vstup s kolem. Stejně jako kemp, i park byl velmi opuštěný, většinu času jsem se tak mohl kochat přírodou zcela osamocen. Nádherné scenérie plné skalních útvarů a divoké zvěře člověku opravdu vyráží dech, a ačkoliv Hell’s Gate patří k menším parkům, vše dohání svojí atmosférou.
Narazíte zde na prasata bradavičnatá, zebry, žirafy, antilopy, buvoly nebo paviány a řadu menších savců a ptáků. Co se šelem týče, v parku žije pouze pár leopardů a hyen, na které během dne však těžko narazíte. Údajně se sem občas zatoulá i lev, to je ovšem vzácností. A právě absence většího počtu šelem je důvodem, proč se můžete po parku pohybovat pěšky. To, že mezi vámi a zvířaty není jakákoliv bariéra, zajišťuje nevšední zážitek, jediné co mě tedy hnalo dopředu, bylo neúnosné horko. Stín však nabízí teprve rozsáhlá síť vulkanických útvarů zvaná Gorge (rokle), která se nachází zhruba v polovině parku. Na kole tudy neprojedete, zhruba dvouhodinová procházka totiž zahrnuje časté překonávání přírodních překážek a na některých místech se dokonce neobejdete ani bez šplhání po laně.
Můj plán byl projet celý park tam a zpátky, netušil jsem však, že polovina cesty je lemována pouze geotermálními elektrárnami Olkario, využívajících horkých pramenů, které ovzduší dodávaly podivný sírový odér vajec na tvrdo. Asfaltová silnice zde byla sice fajn, nicméně skutečnost, že tato část cesty vede přes neskutečné krpály, jakoukoliv radost z asfaltu přebila. Moje motivace dojet až na konec byla ale velká, k mému rozhořčení to však rozhodně nestálo zato. Ale geotermální bazén přímo v parku? Tomu jsem nemohl odolat.
Po cestě zpátky jsem však narazil na nečekanou překážku. V úzké soutěsce na mě na cestě čekalo stádo buvolů. S vědomím, že toto zvíře není součástí velké pětky jen tak, jsem trpělivě vyčkával, až si dají rozchod, jelikož jsem měl podezření, že i když má moje kolo integrovaný kompas a zvonek, tuhle partu neprorazím.
Když se ani po několika desítkách minut situace nezměnila, s blížícím se západem slunce mě odvaha opustila, a rozhodl jsem se vrátit zpět k zmíněné rokli Gorge a zkusit někoho stopnout. Jelikož jsem kolo mohl nechat přímo v parku, nebyl to takový problém a brzy se můj zadek vezl pohodlně na zadním sedadle japonského SUV až do kempu.
Ačkoliv jsou pozemky většinou soukromé, divoká zvířata žijící kolem jezera mají své koridory, narazíte na ně tak nejen v národním parku, ale v podstatě po celém obvodu jezera. Podél hlavní silnice můžete potkat volně se procházející divokou zvěř a dokonce se mi poštěstilo zahlédnout i psa hyenovitého. Navštívil jsem také ostrov Crescent Island, který není vlastně tak úplně ostrov, jelikož tam můžete dojít i po svých. A přesně tuhle možnost jsem zvolil a sama cesta o sobě byla zážitkem.
Už během ní totiž potkáte zebry, žirafy, buvoly, pakoně a dokonce i hrochy, kteří z obou stran střeží úzkou cestičku spojující ostrůvek s pevninou, jež slouží i zvířecím obyvatelům ostrova k volnému pohybu mezi ostrovem a pevninou. Když jsem touhle cestičkou procházel, musím přiznat, že mi trochu vyschlo v krku, ale dokud je hroch ve vodě, bezprostřední nebezpečí mi nehrozí. Prý.
Crescent Island posloužil také k natáčení řady filmů, jako například proslulého snímku Vzpomínky na Afriku. Narazíte zde na podobné zvířecí osazenstvo jako v parku Hell’s Gate, navíc tu však žije několik druhů antilop, včetně miniaturního dikdika, vodušky nebo pakoně.
Všem jsou známé velké migrace pakoňů po Africe, tento instinkt je vlastní i těm žijícím na ostrově, ti však migraci simulují běháním z jedné strany ostrova na druhý. Jak jsem posléze zjistil, ten den jsem byl zatím jediným návštěvníkem, ostrov jsem si tak mohl nerušeně užít. A stálo to sakra zato.
Kolem jezera Naivasha jsem navštívil několik dalších míst, na které bylo možné dojít pěšky či tam zajíždělo matatu, včetně menšího jezera Oloiden, proslulého pro velký počet plameňáků (nebyl tam ani jeden).
Co jsem bohužel nestihl navštívit, byl zmíněný kráter Longonot, který majestátně shlíží na jezero a uvnitř kterého dokonce najdete spoustu divokých zvířat. Jak jsem již řekl, Naivasha od Nariobi není daleko, cíl na příště mám tedy jasný. V každém případě byl tenhle únik z hlavního města příjemnou změnou.
Pokud slevíte na komfortu, vyhnete se pokud možno zprostředkovatelským agenturám, budete využívat místní dopravy a nenecháte se obrat chamtivými obchodníky, věřím, že se po Africe dá cestovat celkem úsporně. A také bezpečně, mimo hlavní město jsem se totiž cítil mnohem bezpečněji, než v něm.
Nicméně nechvalme dne před večerem, to vše si ještě ověřím po zkouškovém. A dám vědět! Pokud jste blog dočetli až sem, srdečně děkuji, příště budu trochu stručnější a podíváme se na to, jaké je studentské bydlení v Nariobi. Já se teď uchýlím zpět k psaní školní eseje. Pár fotek najdete také v galerii, na mém Facebook a Instagramu. Tak zatím!
Diskuse u článku