Dne 28.1.2016 jsem přijel do Nikaragui. Je to teprve 3 dny, co jsme do tohoto jiného světa přijeli. Jsem vzbuzený už hodinu, aklimatizovat se na místní čas je stále těžké. Myslím, že teď po třech dnech z pohodlí mé postele na pokoji už mohu něco napsat o tom, jaké to tu je a jak snáším odloučení od svých blízkých. Začnu asi od začátku.
Pocity po příjezdu
Přijel jsem sem na 6 měsíců a to je doba, kterou jsem nikdy nestrávil mimo domov. Nejdelší časový úsek v tomto ohledu byly asi rádoby dlouhé dvoutýdenní dovolené u pláže. Na všech dovolených jsem byl se svými blízkými, buď s rodinou anebo s přítelkyněmi. Tohle je ale jiné, 6 měsíců odříznutý od mých nejbližších, to jsem ještě nezažil. Ano, je mi 22 let, měl bych to zvládnout a určitě to zvládnu, ale nacházím se zkrátka v situaci, se kterou jsem se do této doby nesetkal a sám jsem zvědavý, jak na ni budu reagovat a jak si s ní poradím. Pár dní, možná týdnů jsem si představoval, jaké všechno to loučení bude. Z amerických filmových dojáků, které při takových situacích valily tuny slz, jsem si uvědomoval, že to určitě lehké nebude. Ale opravdu to je tak těžké? Poslední dny před odletem samozřejmě byly hodně emocionální, ale čekal jsem to horší. Ta nejhorší situace asi nastala pochopitelně na letišti. Poslední ohlédnutí a zamávání bylo pro mě asi nejtěžší, ale ty americké tuny slz se zkrátka nechtěly valit. Možná, že kdybych o tom začal během cesty k našemu „gatu“ hluboce přemýšlet a byl nostalgický, slzy by přišly. Ale nestalo se tak. A jak je to ve velkých příbězích, čekala mě dlouhá a náročná cesta a na slzy zkrátka nebyl čas (ačkoliv na asi 10 hodinové cestě z Dusseldorfu do Atlanty bylo času na vzpomínání, především na Barborku, moji přítelkyni, dost).
Po tom, co jsme se vymanili asi ze 4 kontrol na letišti v Atlantě, jsme se dostali k našemu letadlu do Nikaragui. Let už trval asi pouhé 2 hodiny, ale ty byly strašně dlouhé. Po celém dni cestování mi let do Managui připadal jako věčnost. Celou dobu mi v letadle klimbala hlava a nejednou jsem si dal pořádnou bombu o okénko. Párkrát jsem sebou při usínání, jak je mým zvykem, škubnul, ale vyčítavé pohledy postarší paní z USA, která seděla vedle mě (jmenovala se Ruth), mi byly v té únavě úplně ukradené.
První momenty v Nikaragui
Tak jsme dorazili do Managui v 9 hodin večer. Příval teplého vzduchu po vystoupení z letadla jsem ani nebyl schopný vnímat. Pak už na nás po pár kontrolách čekal taxík, který nás odvezl do hotelu. Bylo to asi 5 minut cesty, ale jaké! Přišlo mi jako by nás vezl do největšího ghetta v Managui, kde nás určitě okradou, svléknou a zabijí, ale ono to tak nebylo. Takhle zkrátka hlavní město Nikaragui vypadalo. Když auto zastavilo u něčeho, co vypadalo jako garáž nebo nějaký sklad, bylo nám řečeno, že jsme na místě. Nechápavě jsem se ptal: „Tohle je hotel?“(v hlavě jsem si ovšem říkal: „tohle je to místo, kde nás zabijete?“). Ano, byl to hotel. Respektive, ta garáž, kterou jsme viděli, byla recepce. Pokoje, kterých jsme si všimli až po chvíli, byly naproti. Ty mě naopak příjemně překvapily. Byly malé, ale velmi moderní, s obrovskou televizí, dvěma postelemi, pěkným záchodem a sprchou (ach jo, jak na tento komfort teď vzpomínám…o tom ale později).
Po dlouhé cestě jsem se krásně vysprchoval, ale ten pekelný smrad z nohou se mi ani po několikátém umytí nepodařilo smýt. Cesta si holt vybrala svou daň, ale Kristině to v té únavě bylo celkem jedno. Když jsem vyšel ze sprchy, chtěl jsem si ze svého nového batohu značky Herschel od Barborky vyndat si notebook. Ten batoh musel být sakra drahý a o notebooku nemluvě. Jenže, ať jsem hledal, jak jsem chtěl, batoh i s notebookem a pár papíry byl fuč. Ihned se mi stáhl žaludek a polonahý jsem vyběhl na recepci.
Je zajímavé, že podobná příhoda se mi už stala. Když jsem v Londýně nechal batoh v autobuse na zadním sedadle a museli jsme za ním s taťkou a bráchou utíkat. Tahle historka z Londýna měla šťastný konec, řidič nám po nějaké době běhu zastavil a za posměchu a různých vtipů cestujících jsem si svůj batoh vítězoslavně vyzvedl.
Ale tohle byla Managua, Nikaragua, Střední Amerika, 11 hodin večer, zločin kam se podíváš. Snažil jsem se ale zůstat v klidu, jak jsem to asi od mala pozoroval u taťky. Na recepci se pouze mile usmáli a řekli, že to není žádný problém, taxi zavolají, ihned přijede zpátky a batoh dostanu. Prý si mám jít v klidu na pokoj a až batoh přijede, tak na mě zaťukají. Říkal jsem si: „tak to ani náhodou, budu tady čekat, chci ten batoh hned!“ Taky jsem měl samozřejmě před očima taťkův vyčítavý pohled. Na pokoj jsem jít nemohl. Sedl jsem si kousek před recepci a netrpělivě čekal. Za 10 minut taxikář přijel, usmál se a podal mi batoh. Spadla ze mě obrovská úleva. I když v batohu nebyly životně důležité věci, zkrátka jsem ho první den nechtěl ztratit. Věděl jsem, že 6 měsíců v Nikaragui zvládnu, ale ztráta batohu první den by značně nabourala mé sebevědomí.
Jak to tak vypadá, ne každý v Nikaragui tě chce okrást nebo zabít, jak se nám snažila naznačovat paní Eliášová, zaměstnankyně UHK (Univerzita Hradec Králové), která naši cestu zařizovala. Tihle lidé byli milí a s úsměvem mi batoh vrátili.
Autor blogu, Matěj Exnar, je studentem Univerzity Hradec Králové – Politologie – latinskoamerická studia.
Diskuse u článku