Konečně mám po dlouhé době čas napsat slíbený článek o své dovče v Miami. Uvědomuju si, že to bylo v dubnu a je červenec, nicméně říká se pozdě, ale přece.
Jako au-pair mám pouze dva týdny dovolené ročně, takže nebylo o čem přemýšlet. Miami je pro někoho, kdo miluje party tak, jako já, úplný ráj, takže Florida byla jasnou volbou. Horší bylo, že jsem neměla s kým cestovat, protože moje kamarádka nemohla a všechny holky, které připadaly v úvahu, měly dovolenou v jiný měsíc (o to se určitě postarala ta moje karma).
Rozhodla jsem se tedy, že poletím sama a na doporučení několika au-pairs jsem si zabookovala hostel přímo na South Beach. Po mojí předešlé a jediné zkušenosti s hostelem v Londýně jsem se sice trošku bála, ale prý je to nejlepší způsob, jak se seznámit, když cestujete sami. Nakonec jsem ale přeci jen našla holčinu, původně ze Slovenska, která měla dovolenou ve stejné dny jako já. Neznaly jsme se, ale věděly jsme o sobě a už dlouho se plánovaly sejít, ale protože bydlela na Long Islandu, což je ode mě přes půl hodinky, sešly jsme se v city teprve několik dní před odletem a díky bohu se z nás hned staly super kamarádky.
Najít někoho, kdo má stejný smysl pro humor (tedy kdo je sarkastický idiot) nebo má rád stejné věci, je v životě aupairky docela důležité a ne úplně jednoduché. Jasně, že potkáte desítky, možná stovky nejrůznějších lidí z nejrůznějších koutů světa, ale většina těch setkání jsou taková nucená, jelikož to děláte jen proto, že potřebujete. Kamarády a sociální život potřebujete, i když jste doma. A když jste v jiném časovém pásmu, tisíce mil od domova, lidi, s kterými trávíte čas, jsou vaše rodina a je nezbytné mít někoho s kým se smějete, s kým brečíte, s kým jíte cheeseburger ve čtyři ráno na Times Square s dvojkou v krvi. A tak jsem našla Sabču, která si bookla stejný hostel a dovolená v Miami mohla začít.
Všichni říkali, že Florida a New York jsou jako dva odlišné světy, což jsme mohly říct hned, když jsme z dvacetistupňového tepla přiletěly do téměř čtyřiceti stupňového vedra a na letišti byly palmy. Prostě jako ve filmu. V hodně dobrým filmu. Cestu z letiště do hostelu jsme strávily s otevřenou pusou a stále opakovaly frázi „čum na to, ty vole“. Zapomněla jsem zmínit, že jsme si vybraly party hostel, takže když jsme dorazily, hrála nahlas hudba a všude byly mladí lidé s drinkama. A opravdu netrvalo dlouho a začaly jsme se bavit s ostatními hosty, s kterými jsme večer jely na party.
Hostel bral lidi do klubů za snížený poplatek, plus pro nás přijel party bus. Nemusím říkat, že party jako v Miami jsem nikde jinde nezažila a to jsem si myslela, že noční život v NY jen tak něco nepřekoná. Omyl. Miami je party město a jeho kluby navštěvují nejznámější djs a nejrůznější celebrity. Krom toho paříte přímo na pláži s nejrůznějšími světelnými a zvukovými efekty. Zkrátka další z věcí, kterou si musíte zažít, protože ať se snažím sebevíc, nic nepopíše ten pocit, když jste v klubu na Floridě, obklopeni lidmi z koutů světa, o kterých jste ani nevěděli, že existují, se super hudbou a koktejlem v ruce.
Ale abych nevypadala jako úplný notorik, i když, co si budeme povídat, drink v ruce jsme měly vlastně skoro pořád, kromě cca čtyř hodin, kdy jsme spaly. Vstávaly jsme ale vždy brzy, protože když jste v Miami, přece nebudete trávit čas spaním, takže po pěti dnech jsme byly úplně vyčerpané. Občas jsme si zdřímly na pláži, ale většinu času jsme prochodily. Chtěly jsme toho samozřejmě stihnout co nejvíc, takže na odpočinek nebo kocovinové stavy nebyl čas.
Jeden den, kdy se naše party noc před tím jako na potvoru trochu protáhla, jsme se vydaly na Key West, kde jsme měly zarezervovaný parasailing. Po jedné a půl hodině spánku a s tou nejhorší kocovinou jsme absolvovaly čtyřhodinovou jízdu autobusem z Miami na Key West, což je nejjižnější oblast Floridy, vzdálená pouhých 90 mil od Kuby. Věděly jsme, že to je specifické místo, ale předčilo to všechna naše očekávání. Key West je opravdu nádherný, ale na mě působil trošku chaoticky. Malé domečky jeden na druhém, kohouti a kuřata volně běhající po silnicích a úmorné vedro. Zkrátka místo naprosto odlišné od Miami. Zážitek to byl ale úžasný. Především parasailing, který nakonec nebyl tak hrozný, jak se zdál být. Takový relaxační adrenalin.
Pět dní uteklo jako voda a my se totálně vyčerpané, ale velmi nerady vrátily do New Yorku. A tak mám o super kámošku navíc a krom toho pár známých v Miami a pár různě po světě. A to chceš. Mimochodem jsem konečně začala chodit do školy. Kurzy kreativního psaní se bohužel tento semestr neotvírali a tak zvítězila znovu psychologie. Konkrétně psychologie abnormálního chování.
Školu mám deset minut od domu a tak jsem se celá natěšená vydala na svou první hodinu na začátku května. Budu se opakovat, ale opět jsem si přišla jako v americkém filmu. Skupinky rapujících černochů svlékající vás pohledem a vy jdete jako šprt a modlíte se, ať nezakopnete. Tak to je moje škola. Ve třídě jsme dva běloši a dva Indové, zbytek černoši, což mě samozřejmě nevadí, jen to chtělo pár hodin, abych se rozkoukala a pochopila vo co go.
Na první class nám profesorka rozdala požadavky na research paper. Bez toho, aby se představila nebo uvedla, o čem se vlastně budeme učit, či aby snad vysvětlila, co vůbec je research paper. Tak jsem si říkala, že jsem si možná naložila víc, než unesu. Neměla jsem tušení, co tam vlastně dělám, protože pro ostatní to byl jen další semestr, takže se znali, věděli, kdo je učí a co je učí, věděli, kde co je a jak co chodí. A já opět jediná au-pairka ve třídě, ztraceně seděla v poslední lavici. No, lavici. Taková ta židle s už přidělaným stolečkem pro jednoho, na který se vám sotva vejde papír. Ano, přesně ty z amerických filmů.
Takže v poslední řadě jsem se modlila, abych nemusela mluvit, ale samozřejmě se mi to nevyhnulo a známá otázka na sebe nenechala dlouho čekat. „Where is your accent from?“ A to je ten moment, kdy se všech dvacet lidí otočí a čeká až jim vysvětlíte jak to, že jste z Česka, když máte anglický přízvuk.
Ale uběhlo pár týdnů a já si kurz zamilovala. A co víc! Žádný test jsem ještě nenapsala pod 90% (jojo, smrdí tady samochvála). Dokonce jsem měla tu možnost být svědkem kupování si domácích úkolů, jejichž cena se pohybuje kolem $25. Znovu jsem si připadala jako v nějakém gangsterském filmu. Vlastně si tak přijdu skoro každé pondělí a středu, když jdu na hodinu a snažím se ignorovat pokřikující frajírky. Vlastně si ten svůj rok dokonale užívám.
Rozhodla jsem se prodloužit si to ještě o jeden. Ani si neumím představit, že bych se měla za pár měsíců vrátit. Ani nevím, kam bych se vracela a co bych dělala a tak si to dilema, co se svým životem oddálím ještě o rok, který stoprocentně bude přinejmenším tak super, jako tenhle. Rodinka je úžasná a když jsem řekla, že s nimi zůstanu dalších dvanáct měsíců, host mum se rozbrečela a děti jásaly. Můžu si přát něco víc?!
Diskuse u článku