Au pair v New Yorku #9 – Bar Mitzvah a návštěva domova

Je konec října, tedy od posledního článku uběhlo pěkných pár měsíců. Hezky to psaní flákám, ale konečně se po dlouhé době nudím a tak všem, kteří ještě nezanevřeli na moje články, můžu napsat, jaké bylo moje léto.

V posledním článku jsem slíbila, že napíšu o Bar Mitzvah jednoho ze svých host kids, která se konala v červnu, takže nejdřív pár řádků o tom. Bar Mitzvah je vlastně nejvýznamnější oslava v židovské kultuře vůbec.

Je to v podstatě oslava třináctých narozenin, kdy se podle Tóry stává dítě dospělým a tedy je i v synagoze brán jako dospělý. Od třináctého roku tedy chlapci musí do synagogy pouze s jakousi pokrývkou ramen a při všech svátcích jsou bráni jako dospělí, takže když je třeba, drží půst a podobně.

Já měla to štěstí a byla jsem tu na tuhle velkou akci mého Fostera, který oslavil třináct let na začátku června. Bar Mitzvah je událost, jejíž datum znáte i roky dopředu a je to oslava, která vyjde na deseti tisíce, mnohdy i sta tisíce dolarů, takže si umíte představit, že všechno se připravuje několik měsíců dopředu a jaká pořádná party to je.

Oslavě předchází v podstatě celý den strávený v synagoze, kde se dlouhé hodiny modlí, různí členové rodiny mají různé proslovy, stoupáte si, sedáte si a znovu se modlíte. Devadesát procent obřadu probíhá v hebrejštině, takže já jsem rozuměla sotva desetině.

Bylo pro mě velmi nezvyklé vidět stovky lidí zpívajících hebrejsky, pohupujících se dopředu a dozadu, jako z filmu o nějakých sektách, ale přeci to mělo svoje kouzlo a byl to obrovský zážitek a já viděla, jak důležitý den to vlastně je nejen pro Fostera, ale i pro celou jeho rodinu.

Součástí Bar Mitzvah je charitativní projekt nebo zkrátka nějaký dobrý skutek, který musí dítě udělat v rámci přicházející dospělosti. Moje host rodiče a Foster jeli do Afriky, kam do několika vesnic dovezli moskytiéry, sešity, tužky, míče a podobně, aby pomohli africkým dětem.

To byl jeden z důvodů, proč celá Bar Mitzvah, včetně party, byla podstatně levnější než by měla být. Upřímně mi na tom vůbec nic skromného nepřišlo. Party, která se konala u nás na zahradě a na které nechyběl ani DJ a fotografové, byla vážně honosná, ale z toho co jsem pochopila to nebylo nic oproti regulérní BM party.

Když tedy v létě rodina odletěla do Afriky, měla jsem dovolenou. Nejdřív jsem byla rozhodnutá, že domů nepoletím nejen kvůli ceně letenky, za kterou bych měla all inclusive exotickou dovolenou, ale především jsem chtěla procestovat USA a “nevyplýtvat” si jeden z dvou týdnů na dovolené v rodné zemi.

Dobře jsem ale věděla, se v druhém roce nebudu moct opustit USA kvůli vízům a tak, jestli chci alespoň jednou za dva roky vidět své blízké, musí to být teď. Na poslední chvíli jsem bookla předraženou letenku a už jen odpočítávala dny. Doma nikdo nevěděl, že přiletím a všichni byli smíření s tím, že se uvidíme až za další rok. Nemusím tedy asi říkat, jak překvapení a dojatí všichni byli, když jsem se po dlouhých deseti měsících objevila ve dveřích.

Mimochodem, deset měsíců bylo zatím nejdéle, co jsem neviděla rodinu a musím říct, že poslední týdny byly vážně těžké a já nechtěla nic, než zase všechny obejmout a na chvíli se rozvalit doma, na gauči, tam, kde mám všechny jistoty a tam, kde je komfortní zóna.

Nakonec jsem nechtěla letět na žádné jiné místo než domů. Zkrátka už to chtělo maminčinu náruč a svíčkovou se šesti. Jak se říká, doma je doma. Poslední dny už jsem nemohla ani spát a byla nejen šíleně natěšená, ale taky pěkně nervózní, jako bych se snad se svou rodinou měla setkat poprvé. Čas strávený s nimi byl ale k nezaplacení a jen těžko se mi vracelo zpátky do New Yorku.

Zároveň jsem se ale utvrdila v tom, se Česko je země, ve které zřejmě nikdy nebudu žít. Miluju se vracet domů, do města, ve kterém jsem vyrostla a do země, ve které mám kořeny a všechno, co je mi nejdražší, ale sotva se tam ohřeju, už už mě to táhne zase pěkně do ciziny.

Můžu vám říct, že nic na světě se nevyrovná tomu pocitu, že jste tam, kde všemu rozumíte a kde zaplatit parkovné není challenge. Tam, kde přirozeně víte, jak si koupit kafe a jak si říct v lékárně o správný lék.

Na druhou stranu právě ta nejistota a každodenní výzva je něco, co mě naplňuje a co tak nějak potřebuji k tomu, abych byla šťastná a abych se jako člověk rozvíjela a rostla jako osobnost. Být mimo komfortní zónu mi neskutečně moc dalo. Ale to je znovu něco, co pochopí pravděpodobně jen ti, kteří to cítí stejně.

Ti, kteří se milují vracet na gauč k telce, kde nehrozí žádné nebezpečí, ale ani dobrodružství. A jakmile se člověk na tom gauči uvelebí, netouží po ničem jiném, než od něj být co nejdál.